Věk, v kterém žijem a jenž v sklon se chýlí,
mi připadá jak hlava obrovitá,
na které dlátem různí mistři ryli.
Již pne se čelo, pod brvou to kmitá,
jak život, šíj se v luzném vlní sklonu,
to dláto rys úst, ono tváře chytá.
Žel, nerovní jsou mistři. Na Madonnu
ti zpracovat chtí balvan nemotorný,
zkad krása by se lila mořem tónů,
co Medusy chtí druzí vztekle vzdorný
rys vyjádřit a bídu lidstva celou;
dlát stejně smělých cíl je věčně sporný.
Klid myšlénky a hloubku citu ztmělou
chce dláto, jehož práci druhé ničí,
než naděješ se, jednou ranou smělou.
Tak hlava nehotová se zde tyčí,
spíš démon nestvůrný než krásná žena,
a smutek nezměrný v tom tvoru klíčí,
co padá rafij k sklonu nachýlená...
Pod mistrů údery se hlava šklebí,
z nich každý stopu svou v ní zanechává,
a hlava křičí rozsekána k nebi.
A sotva jeden zmizí, druhý vstává,
předchůdce svého chce být každý větší,
a nových úderů zní světem sláva.
A hlava rozbitá se chvěje v křeči,
chce každý z mistrů práci začít znova,
spíš každý znovu zraní nežli zléčí.
A věky dál jde práce Titanova.
Z všech, kteří přišli v století sklon chmurný
před obrovitou hlavu rozbrázděnou,
ty’s náhle povstal jako athlet spurný.
A začal’s troskotem a dál šel změnou
mocnými tesy přetvrdého dláta,
jež jiných dlouhou práci sfouklo pěnou.
Co druhých mysl přísná, vážná, svatá
v tu hmotu vtiskla, zryla jedním rázem
tvé ostré jehly špička jedovatá.
A modly předsudků všech padly na zem,
leč kolik pravých bohů mezi nimi,
ty’s neptal se, uštk’ záštím vše jak plazem.
A s Medusy kštic hadi hroty svými
se zaryli v tvůj mozek a jej srvali
jak reka sup nad srázy kavkazskými.
Vše hrůzy pekel v smíchu tvém se smály,
co malé, velké, dobré, zlé, jsi svážil,
v tom nechav boji nervy své i svaly.
Čím velký byl’s a čím se k metě snažil,
ač cestou negace a pohrdání,
to zbude velké v tom, co člověk zažil.
Tím sláva jeho na tvé hoří skráni.
Žel, zabil’s lidstvu Soucit – poesii!
V tom tragická je tvého pádu spruha,
neb soucit s poesií vždy se kryjí.
Jeť lidstvo luh a soucit nad ním duha,
jež démanty tká v porosenou trávu,
v háv šatíc královský, kdo pán či sluha.
V tom pád tvůj zastíní tvou všecku slávu.
Zas přijdou jiní, lidstvo dále kráčí,
a jiní buší v Medusy té hlavu,
jež sama nad tvým skonem jihne v pláči.