I.

I.
Lásko, květe z rajských luhů, čistá, bílá holubice, postřelená egoismem, věru nevím, božská lásko, s čím bych tebe srovnat měl! Básníci dost nakroužili metafor ke tvojí chvále: plny jsou juž poetiky, není místa v památnících u slečinek z ústavů. S tancem tebe musím srovnat, lásko, dítě rajských niv! Nejdříve cit probuzený lyrickým kol krokem těká nesměle a ostýchavě, stoupá, šoupá se a houpá – valčík je to idyllický, plný kouzla, půvabů. [85] Potom lásky sladké duo, roztoužené, rozvlněné, objímání, proplítání, poklony a pukrlata, vyhýbání, nadbíhání – věčně dvorný menuet. Náhle divá kavalkada, vlasy bez pout letí větrem, ňadra v divém rozvlnění, lítají kol stužky, krajky, květy s ňader, květy s hlavy, zdeptáno vše na parketách, někdy také srdce při tom – kvapík je to šílený. Ticho – brzy klesnou ruce. Jde to zvolna, zvolna, zvolna, v zraku již to chabě hoří, v ňadrech tluče jako ptáče, tikající v pozdní večer krok za krokem, stín za stínem. Co však na tom, vzhůru, lásko, zatančme si sousedskou!