I.
Lásko, květe z rajských luhů,
čistá, bílá holubice,
postřelená egoismem,
věru nevím, božská lásko,
s čím bych tebe srovnat měl!
Básníci dost nakroužili
metafor ke tvojí chvále:
plny jsou juž poetiky,
není místa v památnících
u slečinek z ústavů.
S tancem tebe musím srovnat,
lásko, dítě rajských niv!
Nejdříve cit probuzený
lyrickým kol krokem těká
nesměle a ostýchavě,
stoupá, šoupá se a houpá –
valčík je to idyllický,
plný kouzla, půvabů.
[85]
Potom lásky sladké duo,
roztoužené, rozvlněné,
objímání, proplítání,
poklony a pukrlata,
vyhýbání, nadbíhání –
věčně dvorný menuet.
Náhle divá kavalkada,
vlasy bez pout letí větrem,
ňadra v divém rozvlnění,
lítají kol stužky, krajky,
květy s ňader, květy s hlavy,
zdeptáno vše na parketách,
někdy také srdce při tom –
kvapík je to šílený.
Ticho – brzy klesnou ruce.
Jde to zvolna, zvolna, zvolna,
v zraku již to chabě hoří,
v ňadrech tluče jako ptáče,
tikající v pozdní večer
krok za krokem, stín za stínem.
Co však na tom, vzhůru, lásko,
zatančme si sousedskou!