Puškin u moře.
Po dlouhé cestě skalný břeh
kde rozerván se srázně klonil,
ó z dálky juž mu proudů šleh
v sluch hudbou hřímající zvonil!
Krok zastavil a ve vln válku,
v ten rostoucí pěn burný val
svých zraků orly pustil v dálku
a v hukot bouře zajásal.
O velké moře, zdrávo buď!
To řekl blesk, jímž plálo oko,
to řekl vzdech, jímž vzdmuta hruď
se rozvlnila přehluboko,
to výkřik děl, jenž nesouvislý
se vydral z úst a vzduchem nes’,
to moře! tak je nosil v mysli
zde, tam a kol až do nebes!
Ten hromný rachot, slastný šum,
tak po léta jej v duši nosil,
on perutí byl jeho dum,
ach, teď mu blahem oko zrosil!
[149]
Jak zpěněná se vlna nese
ten zvolný vzrůst a srázný sklon –
hle, rhythmu vlání tak se třese,
než rozhoupá se ňader zvon.
A v dáli těkal jeho zor,
chtěl obejmouti nekonečnost,
za ptactvem letěl za obzor
a cítil v ňadrech růsti věčnost!
Pěn chumáč skály mrskající
až v divém trysku k němu vzlet’,
jej chladným pozdravem šleh’ v líci
a životu jej vrátil zpět.
A vešken život před ním stál
i první Musy políbení,
kdy první oheň v srdci vzplál,
vzruch první věšteckého snění;
pak lásky bol a ostny vášně
u dvora život, prázdný vír,
v plen jemuž vydán prostopášně
nenašel v hrudi klid a mír.
Zde samota, zde poušť a klid.
Co mrtvé vzkypělo v něm varem,
zde spleenem skolébaný cit
se rozpučel v ráz plným jarem.
Co druhdy ňader tiší znělo,
to rostlo v tvary, postavy,
to rýmu zvony v sluch mu hřmělo,
tím prostor ožil mlhavý.
150
A dobrodružný jeho rek
stál před ním zas, na cestu dlouhou
jej vedl k moři, v jeho vztek
spleen vnořil s nadějí a touhou.
Však Taťany mu žalování
v sluch padlo písní lákavou
a doznívalo v sladkém lkání
se v dálku tratíc mlhavou.
Hřmi, valné moře! Velký den
to v žití pěvce! Vrchovatá
číš blaha, býti svoboden
a najít v souzvuk snů svých brata.
Ty’s bratr ten, ty velké, bezdné,
vše máš, čím ráj se odmyká:
děs propastí i víry hvězdné
i plesné hymny básníka!
151