Idylka masopustní.
Zde, prosím, čaj a – libo-li – zde máte cigaretu
a vypravujte rychle jen, než k vířivému letu
mne nový tanec zavolá; jsem zadána již! – Nuže?
On uklonil se s gracií a sednul. Žhavé růže,
jež v líčka snesl tanec jí, ty nenadále zbledly,
jak lístky by si lilií vždy hustěj’ k sobě sedly;
a ručka s čajem chvěla se, rty hrály nedočkavě.
Kdo uhodne, co vířilo v té mladé, rusé hlavě!
Pak proti němu usedla.
– Vy znal jste ho? Jak možná!
Cos kmitlo jejím pohledem, jak soucitu zář zbožná.
On: Byl můj přítel nejlepší a vy to sotva víte,
proč zahynul – ne v návalu snad chmury okamžité,
ne v šílenství, leč s rozvahou opustil mládí zlaté,
jak rukavičky po plesu když sobě sundáváte,
neb sklenici jak dopitou když odkládáte stranou,
tak, mechanicky na pohled, on prošel smrti branou.
Na chvíli zmlk’ a díval se do sálu, jenž plál celý,
kde v ruchu, šumu, hovoru se párky procházely
ve krátké, sladké siestě, než nový tanec sláká
je v závratný vír, na rtu smích a v nohách lehkost ptáka.
Co míhaly se kolem nich jak hvězdy tanečnice,
ty jako snivé lilie, ty žhoucí slunečnice,
co hedváb šustil, drahokam se s leskem světel snoubil,
on hlavu schýliv do křesla, se v upomínky hloubil
a ramen sníh a paží lesk a tváře luzný oval
jak hudbu cítil vzdálenou a tiše vypravoval:
119
– Vy dobře víte, od dětství že neměl pevné zdraví,
a k tomu na číš života byl příliš nedočkavý,
a sotva matka zemřela a brzy otec za ní,
sám pánem jmění velkého svých nezavíral dlaní;
tu číš věnčenou růžemi si přihnul v plném doušku,
jak ze Saiského obrazu chtěl s žití strhnout roušku.
Jak říkáme, on rychle žil, bez rozmyslu a chvatně.se halila před očima smrttelníků a který nikdo nesměl odhalit
Já nechci jeho soudcem být a říci: on žil špatně;
vždyť pouze svoje utrácel, byl osamělý k tomu,
a velkou bylo chybou jen, že neměl ženy v domu,
že nemiloval – odpusťte, že opravit se musím,
že nebyl onou milován, tou dívkou s vlasem rusým,
tou dívkou očí kouzelných, z nichž mráz a zima vane;
jen ta jej mohla zachránit...
– Ach, prosím, dál jen, pane!
– Ba, máte pravdu, rychle dál přes ránu nescelenou.
Čí vinou to, že z oněch byl, jenž mohou pouze ženou
být vykoupeni?– Chrlil krev, snad tančil příliš – nevímnevím.
Však prosím pozor, nyní vám tajemství jeho zjevím;
byl oběť pouhé náhody, jak v životě to bývá.
Hlas její bázeň tlumila: Jsem věru žádostiva!
– Po chorobě své poslední konečně přišel k sobě,
vše slyšel, co se mluvilo, však v také ležel mdlobě,
že nemoh’ údy pohnouti, ni víčkem oka; z ticha
tu slyšel, chůva stařičká jak těžce nad ním vzdychá,
co lékař pravil, lhostejný jsa ku jejímu pláči:
Je, paní, ztracen nadobro, co z plic má, sotva stačí
na jeden rok, a věřte mi, že musil bych se mýlit.
Teď možná, že se uzdraví, však proto jen, by schýlit
se mohl pozděj’ jistě v hrob, má sečteny dny svoje.
120
Víc neslyšel. Však divoké v něm zaplanuly boje.
Jen jeden rok! Nu, tedy buď! Chce užiti ho zcela;
co posud tropil, hříčka jen to dětská, nyní měla
se rozpoutati bouřlivě ta jeho touha žhavá,
vše vidět, zkusit, prodělat, co srdce a co hlava
můž’ pojmout jen a procítit za rok, než smrt jej schvátí;
chtěl skoro Faustu podoben vše znát a svým vše zváti.
I přemýšlel a přemítal a protivy vše vážil,
v rok jeden obsah života on vměstnati se snažil.
A sotva že se uzdravil, dal „s bohem“ nám všem tady
a odejel, kam lákaly ho jihu bujné vnady,
žil ve Florenci, v Benátkách a v Paříži a Římě
a všady hojně utrácel; pak v Egyptě byl v zimě,
pak v lázních v létě u moře; počítat nebyl zvyklý,
vždyť rok měl žít jen jediný! Vše choutky, jež v něm vznikly,
ukájel hned a přehojně a rozhazoval všady.
Snad vzduchu náhlá proměna, snad organismus mladý,
snad pobyt dlouhý u moře, jež sobě zamiloval,
tak působily na něho, že sotva pozoroval,
jak v plnou sílu vrací se a k zdraví ztracenému.
Než ku konci se schýlil rok, jenž měl být koncem všemu,
byl zcela zdráv, leč spolu též byl hotov s celým jměním.
Jak, hudba k tanci volá vás? Jsem hotov okamžením!
Sem vrátil se, byl masopust a ples tu, jak dnes právě.
Ó, jiná hudba vířila mu v pusté, prázdné hlavě!
Před rokem byl zde boháčem, zde tančil v této síni,
teď chuďas je tu, ovšem zdráv, leč k čemu zdraví nyní?
To dobré takhle dělníkům – nu, nesmějte se přeci! –
on smýšlel tak, jak povídám – pak jiné ještě věci;
zde našel onu provdanou, jež mohla druhdy býti
spásy, blaha andělem, kdy chtěl a mohl žíti!
121
Ji viděl v lesku zářící, ó jak ten hedváb šustil!
On do kola s ní rychle v rej, v rej šílený se pustil,
a byl to let a byl to vír! –Proč odvracíte hlavu?
Já opřen o sloup stranou stál a viděl žhoucí lávu,
jež valila se žilami těch obou tanečníků.
Než obrátil jsem hlavu jen, sál proletěli v mžiku,
a divá hudba kvapíku jim nestačila ani.
Ó, věřte, věřte, cítil jsem v té chvíli, milostpaní,
že vášeň je to nejvyšší, kam člověk dospět může;
to závrať blaha opojná, kde tají se dech úže,
to alleluja smyslů všech, to nervů tanec děsný,
to jásot velké přírody je při návratu Vesny,
to hmoty píseň vítězná, když k životu se hlásí!
Ó vidím, věřte, posavad ty její rusé vlasy,
jak šlehaly mu v obličej tak neskonale bledýbledý,
a přece šťastný v tanci tom, vždyť tančil naposledy!
Pak přived’ choti jejímu svou krásnou tanečnici
a zdvořile se poklonil a trpký úsměv v líci
hned odešel – a v tance hluk to ani neslyšeli,
že v parku u zdi – znáte hoho, ten příšerný kout stmělý,
vy blednete – já pozdě juž mu chvátal ku pomoci,
tam padla rána z bambitky. Na sněhu, v tmavé noci
on dohrál drama života, vy řeknete, že bídně,
však pravím vám, jak hrdina že umřel mužně, klidně,
to aspoň pravil obličej a mírné jeho tahy.
To všední případ, věřte, svět naň zapomene záhy:
mně odpusťte, že moje zvěst vám duši rozechvěla
na chvilku malou, ostatně jste sama tomu chtěla,
mně odpusťte, neb vzpomínce se přítel těžko brání.
Jsem hotov, hudba volá vás, váš choť se po vás shání!
122