Vdova.
I.
I.
Park velký byl, ač místy trochu pustý,
tím divočejší však, neb vlhkost všade
zem pila lačná žíznivými ústy.
Nechť sebe větší slunce žeh, sem klade
se na všecko stín dlouhý, chladný, hustý.
Ó buďte zdráva, hnízda nepočetná!
Ty stará Floro v snětí husté třísni,
ty Faune, jemuž u rtů schází flétna,
a jemuž drozd se vysmívá svou písní,
když jehněd clona zakryje tě květná!
Bud zdráv, ty můstku skoro do rozvalin
se chýlící u staré bažantnice,
teď plný hloží a divokých malin,
kde lítá motýl, šplhá veveřice,
a šepce sítí, kvílí borovice!
Ó kroky v písku, stopy u jeskyně,
nad kterou břečtan s lilkem závoj spřádá,
kde ohlasem zní šepot jako váda,
a krápník slzí zdlouhavě a líně...
Ó minulosti, co máš na svém klíně!
123
Kde druhdy kaktus hořel květů nachem,
tam sprostý pryskyřník jen věnčí meze,
kde zlatochvostý bažant v běhu plachém
se mihnul, špaček do listí se sveze,
neb čejka chochol zvedá, prchá strachem.
II.
II.
I zámek zpust’, co zmizela mu paní;
po smrti chotě jakby vyplašena
šla hledat těchy v svět a svému lkání
cíl radostný, však marně každá změna
jí byla zdrojem nových cest a přání.
Teď vrátila se po desíti letech
v to zpustlé hnízdo, srdce beze lásky,
na líčku mladost ve posledních květech,
kam vryla zima první sled své vrásky.
Však svěžest zbyla jí na bujných retech.
I hbitost v kroku i gracie v tanci
a v ušlechtilém, luzném hlavy sklonu
i plnost forem; snivou eleganci
má celý její zjev, jak ručej tónů
uchvátí duši, jako píseň zvonů,
Kdyžkdyž letní večer uhasíná v lese,
když cítíme, že krásný den juž hyne,
když na trávě se rosy krůpěj třese,
strom k stromu v stínu v objetí se vine,
a náhle „Ave“ zazní v tiši stinné.
124
A zní, jak hudba tichá ze dna moře,
jak zvěst o zapadlém si bájí městu,
půl plesu je v tom, ale půl též hoře;
to hledá k ráji ztracenému cestu,
to kvílí v stromech a to úpí v klestu.
A listí břízy a jehličí sosny
a rákosí vše zpívá a se chvěje,
nach červánků i luny paprsk rosný,
jež bledá nad stráně se kloní, směje,
vše s těmi zvony pláče, úpí, pěje...
III.
III.
Ji bavívaly nejdřív procházky
tak dlouhé v zpustlém parku za večerů,
u zdroje sedala tu v snětí šeru,
jenž valil se přes lesklé oblázky,
a sama dumala zde beze směru.
A dívala se do koruny stromů,
kde šer se snoubil s tajuplným leskem,
a srdce divným tmělo se jí steskem,
a často vyplašena hukem hromu,
pak sotva suchá dostala se domů.
Rej světlušek též stíhávala v houšti
a padajících miliony hvězd,
jež neznámý kdos jak rakety pouští
do prázdna v pustou dráhu lidských cest;
neb větrů žalnou poslouchala zvěst.
125
Lip stověkých se vlekla alejemi,
jak fantom bludný s hlavou svislou k zemi;
co myslila, to nevěděla sama,
jen zdálo se, že, co její ret němý,
jí v duší zlé se odehrává drama.
A kruhy dostávala kolem očí
tak pikantní v tom sfingy obličeji!
Když nad fontán se sklonila, tu její
se bledosti smál faun, kol něhož točí
se španělských much vír ve zlatém reji.
IV.
IV.
A opět sáhla ku knize a básni,
vás pozdravila znova, luzní snové!
Jak zakleta by byla v zámku, dnové
jí tekly v lektuře na oko šťastní
vždy krásy v lůně chovajíce nové.
Ne staří mistři nesmrtelných zpěvů,
ne Byron, svrchovaný kníže hněvu,
ne Dante s obočím, jež peklo zřelo,
ne Milton ani Göthe – na úlevu
jí pěvců jiných jiné kouzlo pělo;
Těchtěch moderních, těch synů naší doby,
těch nervosních těch svědků naší mdloby,
těch podrážděných, kterým vše jest všední,
i vzdoru síla, kolébky i hroby;
těch mystiků, jenž temní, neprůhlední
126
Jenjen dojem jako plachou rybku honí,
jen vůně líčí a jen hudbu píší,
jichž rým jak divná evokace zvoní
fantomu zašlých, kteří nenakloní
se v lásce k žití, kteří pouze dýší
Veve vzduchu prosyceném sladkou plísní,
jenž vzbouzí hmoty tajný život vnitřní,
lesk brokátu a hedvábu šust třísní
po úbělu, mdlý zákmit hvězdy jitřní,
jenž chtějí každý záchvěv chytit písní;
Těchtěch, kteří v slovu myšlénku již vidí
a barvu, hudbu, života dech, vůni,
jenž rytmus s rýmem v lehkém tanci řídí,
jak motýlů a much rej na výsluní;
těch, místo slávy jenž dnes výsměch klidí.
Tu Verlaine sfinx, jež čeká na odvetu.
Tu Tailhade, jehož písní sad je v květu,
pod jehož myrtami je sladké snění,
a Bourget, jako motýl třpytný v letu,
a hořký,hořký jako zrádné políbení.
Tu Jean Moreas s plísní samých hrobů
a Darzens se samými stíny noci,
a Rimbaud, který banalnost a zlobu
svým veršem deptá v prach a ve porobu,
v jho k němuž obrazy jdou jako k otci.
127
Tu Vigny, děd všech, který ve mlčení
se halí, jako stoik plný žluči
a hrdý, mramorový v utrpení;
tu Baudelaire, v němž serafinů pění
si klesá s pekel kletbou do náručí;
Aa císař všech na trůnu nudy němý
tu Mallarmé, jak přelud mezi všemi,
jak Farao do dálky prázdné hledí,
co verše jeho perel ručejemi
se hrnou v noc a zní bez odpovědi.
Ó pěvci ztracení, pějící hluší,
vy umělci bez davu, slávy, zisku!
Vás ona čtla sta ran v krvavé duši
a srdce na perutích orla v trysku,
až stopy její slzí bleskly v písku!
V.
V.
A brzy v koutě pohozena kniha
jest poesie hluchá citů víru,
ji schvátila zas ona stará tíha,
a nikde odpočinku, nikde míru;
a vrátila se zase ku klavíru.
Ji nejvíc lákal starý, dumný Bach
v té zbožnosti, ač sama nevěřila,
svou duši v azur stápěla a nach,
to bylo jako orlích křídel vzmach,
v tom byla veleba a klid a síla.
128
Pak Schuman přišel, samý nerv, jenž bolí;
Liszt, vůle železná, jež citů zvonky
se obepíná, thyrs, na jehož holi
se vinou samé hyacintů stonky,stonky
(jak Baudelaire dí, děd satanské školy).
A v posled Wagner, otevřené jezy
to sporných citů, píseň nekonečná
bez konce, hranic, oceán bez mezí,
jenž rozlévá se nade břehy věčna
a kořenem svým v srdcích lidských vězí.
To Wagner, Wagner démonický duch,duch
(jenž má jen jednu chybu – Němcem jesti).
Slyš, Tristan s lsoldou; v jak čarný kruh
tě chytne něha! Jak by mluvil bůh,
to Parsifal... ó sny, ó touhy, štěstí!
Co chce ta hudba? RceteRcete, odkud prýští,
v ní kvílí duše lidí moderních,
ty aspirace v temný život příští,
v nějž nemůž’ věřit rouhavý náš smích,
a onen půvab, kterým láká hřích.
Ó vino, dříve kletbou Eumenid,
teď pikantní jsi pouze pochoutkou,
jíž zostřuje se znova apetit,
jsi absintem, aneb jsi pokroutkou?
Jak sladko dnes je z tvojí číše pít!
129
To neznámé: Zda věřit nebo ne?
to láká. Bude odměna či trest?
Zda v neznámu tam duše utone,
či motýl vzletne v číši zlatých hvězd?
Ó tušení, kde cíl, kde pravda jest?
Ó mystické ty slovo: Vykoupení!
je třeba vskutku tvojí křestné vody?
Jsou slzy to, je básníků to pění,
ty duší mystické a svaté hody?
Ó zněte tóny v bouřném rozvlnění,
Óó zněte stále, duch tu cosi hádá,
co každé vyhýbá se definici,
z vás mystickou si temnou kuklu spřádá;
jak vzletne z ní? Zda cherub jásající
či fantom bledý, bědný, zoufající?
VI.
VI.
A piano zas ztichlo jako dříve
a prachem pokryly se stohy not
a samoty zas bodající hrot
jí zrýval nitro bolestné a snivé.
Ji lákaly zas chvíle mlčenlivé.
Tu sedávala dlouho, dlouho v lázni
jak druhdy Anna Odyňcova nahá,
pod sprchou démantů cítila v bázni,
že cizí, chladná ruka po ní sahá,
a čekala, až chodbou kroky zazní.
130
A byla by se nedivila nic,
by z nenadání povolily dvéře
a vešel, kdo? To nevěděla! V šeře
jen rostly stíny, houstly víc a víc
i dívala se jimi na měsíc.
Nad parkem vycházel ten v bledé kráse
jak démon, který svedl Tamaru,
a slyšela – krok chodbou rozléhá se...
a chvěla se pod vlivem rozmaru
a stála s hrůzou ve měsíčném jase
Aa viděla, jak zvolna ze zrcadla
jí naproti tvář jako její kyne,
však bledší trochu, dlouhým hořem svadlá,
pod okem větší kruh a líčka vpadlá,
vše na ní přísné, hrobové a stinné.
A děs ji schvátil, schoulila se zas
a chtěla prchat; z parku staré buky
sem kývaly a z dálky drsný hlas
zněl jelenů, byl říjen; měsíc zhas’,
však v srdci jejím rostly nové muky
Aa rostly jako moře, moře, moře!
Ach, k čemu žije, krásy svojí slední
nač zbytky žárlivě tak střeží? Ke dni
květ jejich nevzplá, nezrosí je zoře
tvá, lásko! – Vše jest hloupý život všední!
131
VII.
VII.
Ó kdyby aspoň mrtvém po manželi
jí bylo děcko zbylo – jistě celý
by vyplněn byl její život tím,
vše tužby, snahy, vášně cíl by měly;
tak ale všecko: zbytečnost a dým.
I viděla se často v dumě svojí,
jak nakloněna nad kolébkou stojí,
kde smálo se co jabloňové poupě
to drahé dítě, chvilku ve snů roji
vše měla, co jí nepřál život skoupě.
Však darmo, slza její zřítelnic
v poušť zapadla a hluchou samotu,
svou v zrcadle jen bledší zřela líc
a v srdci nic a v budoucnosti nic...
Ó těžko zvykati tu životu!
VIII.
VIII.
Tak žila a snad žije posavad,
květ v skleníku, jenž marnou touhou svad’
po slunce záři vzpjav se lepších pásů;
zda ovane ji stáří mrazný chlad
a zdeptá zcela její svůdnou krásu?
Zda jako ve moderním klášteru
se pohřbí v zámku svém tak sama, sama?
Zda tichou elegií skončí drama?
Zda citů bouř a vášně nádheru
vylhaným klidem resignace sklamá?
132
Či banalnější bude konec všemu?
Snad cestující jakýs dobrodruh
se namane a vášní kvas a ruch,
kdy v slabé chvíli neodolá jemu,
ten přírodě jen splatí starý dluh?
A sevšední teď zcela, zcela, v dým
se rozplyne, co v bouřných hřmělo snech
a s farářem a správcem šedivým
hrát karty bude v dlouhých večerech,
jich trpělivé snášet vrtochy
a babám ze vsi plésti punčochy?
A umře tiše duše vzácná, zbožná
a oplakána? – Inu, vše jest možná!
133