XX.
Žalozpěv selského lidu po bitvě u Chlumce.
(R. 1775.)
Ten Chlumecký rybník
zkalený je celý,
jakby se červánky
na vlnách mu rděly.
Podivné červánky
nebývaly prve,
vzrostly přes den bílý
z lidu vřelé krve.
Ten Chlumecký rybník
zcuchané má sítí,
jakby se ho v pádu
kdos chtěl zachytiti.
74
Ba že chytaly se
ve poslední muce
selské, mozolité,
zkrvavělé ruce!
Darmo se chytaly,
darmo zápasily,
škoda, věčná škoda
ztracené té síly!
Vidíme je posud
v šeru se míhati,
rychle se stíhati,
žalně se zdvíhati!
K nebi se zdvíhati,
žalovati němě,
co vše vytrpěla
rodná česká země!
Co vytrpěl sedlák,
jenž tu zemi oře,
samou sije naděj
a žne samé hoře!
Kletá první rána,
která tady padla,
Bůh ví sám, čí hlava
touto ranou schladla.
75
Bůh ví sám, čí srdce
přestalo tu bíti;
kdo teď jako ono
pro svůj národ cítí!
Císaři náš, Chvojko,
konec tvojí vládě,
žebráci jsme všickni
tady pohromadě!
Škoda, stokrát škoda
tvojí vtipné hlavy,
však si nyní na ní
žáhu páni spraví.
Smutní jsme žebráci,
jakým rovno není,
dneska odsouzení,
zítra pověšení!
Naděje vy krásné,
snové o svobodě,
což jste rovny písku,
což jste rovny vodě!
Těžké pro nás jarmo
i pro naše děti,
jaké nebývalo
dlouhá na staletí.
76
Těžké jak noc věčná,
která nemá ráno,
vše tu ztraceno jest,
vše tu oplakáno,
vše rybníka na dně
na vždy pochováno!
77