Zeď obrovská na pláni písčité,
zem pod ní dlaždicemi pokrytá,
jež skobami jsou spjaty – pro věčnost,
a mezi těmi v dlouhých trhlinách
se chytlo bodláčí neb aloe,
a v stínu jeho, samy plaché stíny,
se honí ještěrky. Noc kolem jde
a hvězdy v tůň se noří ethernou
jak světla vločky s šatu andělů,
jenž lítali kdys tudy před časy
k anachoretů tichým chatrčím,
by zachytly se v mlze večerní.
Zdi středem vystupuje schodiště,
je šíré, prostranné a nádherné,
sta stupňův tmí se, takže v oblacích
zdá tratit se, ty stupně obrovské
jsou sešlapány, vydrobeny; teď
jen chodí přes ně stíny oblaků.
Však druhdy! – jenom přimhuř oko své –
a uzříš dlouhé táhnout průvody:
všech barev lidi v pestré směsici,
sta velbloudů, sta slonů, antilop
sta vějířů protkaných perlemi,
sta satrapů, jenž sklánějí svou šíj
před králem, v palankinu jako bůh
jenž trůní zakryt dýmem kadidla,
lvi spoutaní po stranách jeho jdou
a tisíc jícnů vyzlacených trub
se zvedá proti slunci – jeden žár!
A s hlavou nakloněnou naposled
jdou nahé ženy, cizí královny
od břehů Indu, květy Iranu;
a prachu zářný sloup vše zakrývá,
vše přeletí – a tichá jest zas noc.
Na příkré zdi se trosky zvedají.
Byl palác to – teď pustá ruina
a stranou sloupy v dálku tratí se,
jak ve bahnitých často krajinách
na jedné noze stojí čápů řad.
Sloup jeden stojí sám jak velekněz;
kus římsy na něm zůstal s obou stran,
jak ruce kněz by proti slunci vztáh’.
Ó náhodo, v té trosce zbyli lvi
jen z kamene a večer při hvězdách,
když lvové živí chodí ke zdrojům
a scházejí po stupních zbortěných
a řvou, tu zdá se, jak lvi kamenní
by s nimi začli řváti o závod,
sta hromů chraptivých v tom hlase zní.
Nic – spousta zdí a ticho zase kol,
a v dálce jitro ospalé se zvedá.
Kdes daleko jest ještě slunce zář
a cítíš, jak juž pálí – jako dny
jdou beze stopy věky okolo,
ty trosky spějí a ta poušť jen zívá.