Marsyas.
Zas vidím jej, ve božské kráse
jak vzpjal se veliký a nah
a odbojníku v bleskném jase
jak rázem kůži s těla stáh’.
Krev horká vodotryskem blyskla
a zlatým hvězdám ve tvář tryskla
a padla nazpět v černý prach.
To zasloužil si plným právem,
proč nesmrtelných být chtěl druh?
Proč nešel s všedních lidí davem?
Proč srdce svého tajný ruch
27
chtěl v dětské pýše k hvězdám vznésti?
Proč promrhal své lidské štěstí,
by potom nad ním smál se bůh?
Ó básníku, tys roven jemu!
Jak on vyzýváš bohy v boj,
nač toužíš nebes diademu
svých ňader snoubit nepokoj?
Ó zapři ten vzlet duše hrdé
i pýchu, z lidí, skály tvrdé,
chtít pravé lásky kouzlit zdroj!
Však nadarmo! Ty dál se řítíš,
tvé vášni malý celý svět,
bůh nad tebou, ty sotva cítíš
kyj hromný, jenž tě kácí zpět.
Ba ještě jásáš plesnou mukou
pod nesmrtelných těžkou rukou
když, ubohý, smíš krvácet!
28