Od matky své máš jistě něhu lásky,
od otce svého jistě ducha sílu.
Co přáti tobě? – Čelo beze vrásky?
to nezachováš, pakli k témuž dílu
se zasvětíš, jež nám, ó dítě, svatým!
když poesie na tvé hebké vlásky
má sestoupiti paprskem svým zlatým.
To nezachováš; nebo čas je tuhý,
a smělým čelem v boj se dáti třeba,
a básnické dnes slávožárné duhy
míň platí nežli tvrdá kůrka chleba,
již získáš ruky mozolem a potem.
Kéž láska vždy tě pojme ve své kruhy,
bys vesel vždy moh’ státi nad životem!
Víc poví tobě úsměv tvojí matky,
víc otcův pohled než ta píseň smutná.
Ty zrozené se díváš do pohádky,
jak matky prs ti její kouzlo chutná.
Ó plným douškem pij to obé žití,
než po letech ty čísti budeš řádky,
kdy pohádky tě více nenasytí.
Zvlášť v žití když si zamiluješ krásu,
když okouzlí tě tajemný vzdech lyry,
tu třeba síly míti do zápasu,
a co víc váží, třeba míti víry.
Neb lidská síla, chytneš se jí sotva
a břeh se trhá pod tebou a spásu
můž’ víry pouze pevná dát ti kotva.
Měj víru ve vítězství dobra v světě,
ve slzy bídných a krev mučenníků,
měj víru, lidstva štěp že v stálém květě,
byť zdánlivě se zmítal v bouře ryku,
měj víru, právo že má z žuly lebku,
jež snese v zimě mráz a vedro v letě;
jak staří štít, měj pravdu za kolébku.
Měj víru v ideal, jenž hvězdou zlatou
vždy tvému otci planul v snění, v práci,
měj víru, hada otroctví že patou
přec lidstvo zdrtí, jež se k světlu vrací;
že úsilím jen Sysifovo břímě
se pozvednout dá – ne však resignací,
že hrdé chce bůh, ne však podlé týmě.
Měj víru, konečně že šťastné Čechy
když ty ne aspoň uzří tvoje děti,
měj víru, že nezhyne bez útěchy,
kdo zpíval zde jak pták na rodné sněti;
měj víru, láska že přemůže všecko,
ta, lačně dnes jež loví tvoje vzdechy,
ty dítě básníka, ty šťastné děcko!
Chtěl báseň psát jsem tobě, básni živá,
však z péra vyšlo, co na srdci leží,
a to je pravda trpká, zádumčivá...
Dost času na ni máš, ty květe svěží,
až dojdeš někdy v práci, snaze, žalu,
kam mne s tvým otcem nesla touha divá,
nás, prosté bojovníky idealu.