Dcery ctných matek, matek holubičích,
rodné Vy dcery matky Čechie,
výkvěte jarní na posvátném stromě
na vonné lípě věčné Slavie,
spanilé růže věnce vlastenského
přijměte pozdrav, pozdrav bratra svého.
Vám pěji píseň z hloubi srdce svého
Vám od srdce chci k srdci zapětí:
ó kéž můj zpěv se ve svatyni Vaší,
ve Vašem srdci zazněv, posvětí:
posvětí v snahách, jež má Češka klásti
na oltář národa a drahé vlasti.
Vizte tu vlast, to srdce mocné, velké,
které Vás sestry všecky objímá,
vizte ty hory strmné, luhy květné,
v nichž Čech svůj pomník i hrob slávy má:
toť půda svatá, slavných otců věno,
tisíckrát krví bratrů vykoupeno.
A pro vlast tu když bratři krváceli
a celý svět se jejich bojům smál,
neměli přítelíčka v širém světě,
ubohý Čech tu sám a sám jen stál:
A jeho sestry, rodné dcery Čechů
neměly proň ni srdce, slz, ni vzdechů.
Budoucnost jsme již sobě pojistili,
pro slávu vlasti teď jsem k závodu:
slyšte nás sestry, rozpomeňte sobě,
ze lvího že jste vzešly národu,
a že Vám Bůh dal též zbraň k vítězení,
že Vám dal srdce ku všech pokoření.
Nuž ozbrojte se, sestry, vlastenectvím,
užíjte srdcí k ctnému zápasu;
bojujte láskou mocnou, slovem tklivým,
až dojde hlas Váš v srdcích ohlasu:
až pokoří se Vám i vzdory silné
a Čech i Nečech k vlasti české přilne.
Vítězoslavný věnec, jenž nás čeká,
bude s Vámi, sestry, slavně skvět,
česká vlast bude Děvínem mocným
a českým Vlastám pokoří se svět:
jen k dílu, sestry, zdobte slávou skráně,
provázej Vás i vlast mou, ruka Páně!