Meč nosí Slavie; meč bohové
jí dali u věno, když v dávna šeru
ji na svět vyslali, svou krásnou dceru;
když v srdce děví lesy růžové
jí Vesna vsadila, a lepé vnady
ji obestřely, darem z rukou Lady,
když obou políbením na rtů květech
pták písně zamával jí perutěmi,
a Živa v cestu po neznámé zemi
jí rozhodila zrn svých zásev zlatý,
by nivy její byly přebohaty
a ona plodna, šťastna v zdatných dětech!
Ó tenkrát, když co nebešťanka z ráje
vstříc losu svému mláda vstoupila,
a budoucnosť jak nevyzpytná báje
jí z ranních červánků se šeřila,
vzpjal ještě jednou Perun náruč svoji
a k prsům přivinul dceř milovanou.
„Jak mohu zřít tě kráčet bezobrannou?
Jdeš, dcero má, vstříc obrovskému boji,
a zbraň, jež hodna ochrániti tebe,
zbraň strašlivou ti v zemskou pouť dá nebe!”
Svůj nejpádnější meč vzal Svantovít
a položiv jej hrotem na svůj štít
jak na kovadlinu, jej v pěstech třímal,
a Perun hromoklínem v čepel hřímal
co kladivem, až kov byl dosti tvrdý.
Meč od ran žhavý zvedl kujíř hrdý
a s božským pošetilstvím dal jej dceři.
„Tvůj, Slavie, to meč, v nějž peklo zkázy
a spoustu smrti vbil jsem svými rázy!
Zbraň žádná jak ta tvoje neudeří,
byť běsů nenávisť a msta ji kuly!
Zle srdci, v něž se jako v pochvu vtulí,
ó běda rodu, v nějž se ostřím vseče
a hrotem vbodne rána tvého meče!
Nos meč ten, Slavie! Jím prokláš směle
hruď svého nejkrutšího nepřítele.”
Meč nosí Slavie, meč děsně krutý,
v zmar vrahům v ohni Perunovu skutý,
však žel, – ó žel: že na tom světě celém
jest vrahem, nejlítějším nepřítelem
jen Slavie vždy Slavii, tož nosí
ten meč, jejž krev a slzy její rosí,
meč svrchované zkáze posvěcený,
ne v pochvě – v srdci vlastním zaražený.
Meč samobijstvu, bratrovraždě kletý, –
jak rána jím jest hluboká i želná!
Ó Slavie, že nemřeš ran těch zněty,
toť božským svědectvím, že’s nesmrtelna!
Meč na tvou spásu žhavený tvým otcem!
Ó Slavie, ten meč svůj obrať bodcem
tam, kam jej určil bůh, – a spasíš světy!