Noční jízda.
Tma na horách, tma v údolí,
sám jel jsem nocí temnou,
Že byl jsem sám? – Ne, nikoli;
myšlénky mé byly se mnou.
Ve skalách větrů šílený smích,
a nebe krví hoří,
a myšlénky za mnou, každá z nich
na černém harcuje oři.
„Vidíš ten svadlý, sežloutlý list,
jak větry bičován letí?
Tak zchvátí tě bolest, nenávist,
tak zhyneš bez paměti.
Život jest boj a pravda jest klam
a marný jest zápas každý –
nuž vstup jen v míru věčný chrám
předsíní samovraždy!“
[65]
V tom luna jak lásky věčný zdroj
své stříbro větvemi roní,
a myšlének jasných jásavý roj
v mém srdci hraje a zvoní:
„Ó žij, ó žij! – na úsvitě
mlhami dennice zírá,
jen zmužile v před! – a spasí tě
tvá v člověčenstvo víra!
Jak zvonů nedělních čarozvuk
kéž v tvoje nitro se schýlí:
Náš život není obětí muk,
ni cíl náš u mohyly!“
A kterak do temna kročeje
neb v světlo noha se stáčí,
hned v nitru mém hlaholí naděje,
hned hynu v hořkém pláči.
Což vrátí nám nebe toužený mír,
po čem jsme lkali věk dlouhý?
či vášní a bolestí divoký vír
otráví květ každé touhy?
Či pravou cestou ku štěstí
jest práce a nadšení vřelé?
ó Bože, než dojdu k rozcestí,
mé žití uprchne celé!
66
Duch zmámen vírem myšlének zlých
hned ráj, hned peklo si tvoří –
ve skalách větrů šílený smích,
a nebe krví hoří. – – –