Pod křížem.
Syn bouřné doby, která nevěří,
sám třtina bez podpory jisté,
zřím v bázni na trn, jenž tvou kadeří
se vine krvavý,
a cítím, že, co snů mi krouží u hlavy,
ti musím říci, Kriste!
Nemluvím k bohu, mluvím k člověku,
jenž zoufale vše napjal síly
pod kletbou, která stíhá od věků
ty, v idealu zář
jenž bledou povznesli a sesinalou tvář
a marně zápasili!
Ač nejsvětější, Kriste, nejsi sám;
těch bylo víc, kdož bludnou lidstva poutí
též vyrvat chtěli světla paprsk tmám,
jenž v síle svojich tuch
by zasloužili též, by svět jim říkal bůh,
a spěli – zahynouti;
Ačač nejsi sám, přec s tebou nejvěčí
mou duší bolný soucit chvěje,
neb zhojit chtěls, co nikdo nezléčí,
neb nejvýš toužils všech,
68
a ve svém snažení, v své práci, v bojích, snech
jsi zůstal bez naděje!
Co Dante, Milton a co proroci
ve viděních své duše smělé?
Co snílkové, jenž klesli přemoci?
Zřít chtěli šťastnou vlast;
tys ale viděti, zrak skloněn nad propast,
chtěl šťastným lidstvo celé!
A to ten hřích, jejž neodpustí svět,
pro zločin ten vždy v tvoje líce
má připravenou slinu jeho ret,
má trn, jenž zraní leb,
jenž duši poraní, má smích, má meč a hřeb
a koly, šibenice!
69