Pod křížem.

Pod křížem.
Syn bouřné doby, která nevěří, sám třtina bez podpory jisté, zřím v bázni na trn, jenž tvou kadeří se vine krvavý, a cítím, že, co snů mi krouží u hlavy, ti musím říci, Kriste! Nemluvím k bohu, mluvím k člověku, jenž zoufale vše napjal síly pod kletbou, která stíhá od věků ty, v idealu zář jenž bledou povznesli a sesinalou tvář a marně zápasili! Ač nejsvětější, Kriste, nejsi sám; těch bylo víc, kdož bludnou lidstva poutí též vyrvat chtěli světla paprsk tmám, jenž v síle svojich tuch by zasloužili též, by svět jim říkal bůh, a spěli – zahynouti; Ačač nejsi sám, přec s tebou nejvěčí mou duší bolný soucit chvěje, neb zhojit chtěls, co nikdo nezléčí, neb nejvýš toužils všech, 68 a ve svém snažení, v své práci, v bojích, snech jsi zůstal bez naděje! Co Dante, Milton a co proroci ve viděních své duše smělé? Co snílkové, jenž klesli přemoci? Zřít chtěli šťastnou vlast; tys ale viděti, zrak skloněn nad propast, chtěl šťastným lidstvo celé! A to ten hřích, jejž neodpustí svět, pro zločin ten vždy v tvoje líce má připravenou slinu jeho ret, má trn, jenž zraní leb, jenž duši poraní, má smích, má meč a hřeb a koly, šibenice! 69