Proroci.

Proroci. – ADAMU ASNYKOVI.–
Když svět se svíjel v mdlobě, bez moci, a tona stébla sledního se chytal, vždy přišli mezi lidstvo proroci, na bledé skráni plamen myšlénkový; jim vždycky jitra záblesk z mraků kmital, a říše, v kterých mřeli otroci, ty bořili a dobývali – slovy. Šli z noci, z lůna matek neznámých, na neznáma budoucna bili vrata, vztek tyranů a podlé luzy smích je ve vítězné dráze nezastavil; zmij pochlebenství drtila jich pata a ruka nesla žhavý, smolný vích, však větší oheň nitro jejich trávil. Jim orel poesie u hlavy mohutným křídlem šuměl, byli bosi; kdos neznámý jim nosil potravy, spát dovedli i ve stádu lvů řvoucích. Když mluvili, tu jako smrt když kosí, děs byl v jich řeči, hukot doubravy i moře dech i žízeň pouští žhoucích. 21 Ve očích slunce, na rtech měli kal a pravdy zákon vrytý pod obočí, ten hřímal a ten úpěl, jiný lkal a jiný šílel myšlénky zpit vínem; zvuk řeči toho jako lev kdy skočí. Jim z dna propasti kynul Ideal, jenž velký svítí sluncem v světě jiném. Kam poděli se? Sfinga zchytralá, jež hádanky své lidstvu dává v smíchu, nad jejich věštbami se usmála a spár svůj po nich nenasytný vztáhla a slova jich dozněla dávno v tichu, jich stopy zavál písek bez mála, a lidstva duše práhne zas jak práhla. A pomalu stal cizím se jim svět, být jedním z nich je pohoršením lidem, po maně nebes netouží víc ret, jenž v jiných číších bez trudu se smáčí, svět lhostejný chce velký být svým klidem; a myslit, strádat, trpět řadou let, toť hloží – po němž blázen pouze kráčí. Teď rány srdce svého v odiv nést je směšné mužům a je ženám nudné, a jedno srdce přec všech srdce jest, hlas přírody jest ve všech žilách jeden; a v právu jest, kdo v cesty lidstva bludné své písně vrhá osiřelou zvěst jsa citem velké budoucnosti veden. 22 Však srdce jsou, jež schvátí beznaděj a která potřebují těchy slova, jež v nesmírnou tu kosmu epopej zří plaše, v bázni zacloňují líce: těm přijdou vhod pak srdce granitová, jež majákem ční nad ten směšný rej a jejichž písním byly matkou lvice.