Setkání.

Setkání.
Dnes moře spalo v páry závoji, však město vřelo, neboť karneval své běsné pod ním vznítil plameny. Mně zdálo se být kotlem ohromným, pod kterým oheň žířil satan sám, až rmutnou pěnu chrstlo do ulic v mask pestré směsi. Jaký ruch a šum! Smích, křiky, hudby ples, vír zástupů, zvuk rolniček a vozů hrčení... Vše domy oživly i nejstarší, z jichž oprýskaných, začernalých zdí se bída s hanbou z oken dívaly, se ověsily květy, koberci a prapory všech barev křiklavých. Dnes město bylo zpitou nevěstkou, jež zapomíná na čas stáří své; dnes bylo kejklířem, své zoufalství jenž halí v pestrých cetek škrabošku. Ó jaká vřava! v jakém šílenství se potácel ten kolos ohromný! Proud maškar lil se z ulic v náměstí a zpátky zas jak vlny příboje; tu náhle v hudby ples a v davů ryk pad’ zvonů hlahol smutně velebný, 77 v šer večera, jímž sotva kmitaly na rozích ulic sporé svítilny, se rozlévala záře pochodní, a v úzké, těsné, plné ulici, kde v jedno moře slil se pestrý dav, se zjevil náhle průvod pohřební. Kam vyhnout se? Hluk davu utichl, vše stálo jako bleskem schváceno, ve zvonů dumném, vážném hlaholu a ve pochodní záři krvavé smrt dívala se dlouho na orgii. Tak stáli chvíli – Náhle hudby ráz, křik tisíců i zvony přehlušil, dav povolil a každý cestou svou šel za svým cílem: ku hřbitovu smrt a v taneční síň šumná orgie. Ó zjevení! Tou hříčkou náhody můj duch se vzbudil, rozpjal křídla svá a oběma v let pustil se jak sup; spěl za orgií jednou perutí v sál, jenž plál světlem, chvěl se rozkoší, a druhým křídlem spěchal za smrtí v tmu hrobovou, kde vládlo zničení, a z dvojí číše jednu bolest pil. Jak dvojí moře jej to schvátilo, a zmítán mezi dvěma propastmi, jak vlna vlně podávala jej, vše procítil, i záchvěv rozkoše, skřek dithyramby spité zoufáním, 78 chlad hrobový a červa slizký hlod, vzruch života i hrůzu zničení, a davem strkán, myšlenkami štván spěl ku břehu, a v dálce spících vln vše ztopit chtěl, co mizí, pomíjí. Zde dlouho snil, až v trosky jeho dum svou věčnou hymnou vpadl oceán. Livorno, 187...
79