Kohelet.

Kohelet.
V bezlistých stromech vítr smutně hvízdá, noc blíží se, jde posupně a líně, pod krovy zejí prázdná ptačí hnízda a v pláči třtina uklání se k třtině. Odložil starý Hebrej blány bílé, kam psal jsa hořkým žalu zpitý vínem, jak stál by všeho tvorstva na mohylemohyle, na svět se díval jedním velkým stínem. A prožilých dnů tíž na něho padá, svit lampy uráží jej i svit denní; zřel život jako v slunci sprahlá lada a cítil člověčenstva unavení. Všech poutníků ty bludné kroky marné, všech rukou mozoly a pot všech skrání i hořkost žluče, pal zimnice žárné a nudu porodu a umírání. Tu hořkost, jež se z ženy v duši vlívá, když dopit ke dnu pohár smyslnosti, a mužů úsměv, za nímž zloba dívádlívá, na hrobě práva výskot nepravosti. 26 To vše uzavřel v knihu Kazatele. I děl mu kdos: Co platný rmut a slina, jež vrhl jsi na dílo stvořitele? Přec ku polibku není žena líná, Ptákpták zpívá, voní květ a marnost všecka, již kážeš, v nové tvary odívá se, v svém nitru nový strom juž nese pecka, jež dříme plodu ve šťavnatém mase. – Leč starý Hebrej vrtěl šedou hlavou: Když Jahvé spokojen s mým vytím vlčím, co komu po tom? – On, bůh, oblit slávou, já, pes, řek’ své – teď čekám jen a mlčím.