Prolog.

Prolog.
Básník historii. Má poesie jako lvice lačná jde za tvou stopou v budoucnosti mračna a vyhrabe tě z minulosti rumů; v trub fanfary svou děsnou pustí dumu, laur, diadem, květ strhne tobě s čela a ukáže, kterak jsi bídná celá, jak hýříš krví mučenníků zpilá, z jichž hloží laur si pleteš zotročilá, jak vozů triumfálných pod kolesy se válí lebky, krvavá jak věsí se mha na korouhev a na trofeje, jak Cherub pláče, Satan jak se směje těm, kteří zkusili jed tvojí slávy, a zvykli šlapat na zástupu hlavy, by řekli kdys: „Jsme velci v historii!“ V to moře tvé, nechť vlny jeho bijí, a střiknou po mně jedovatou pěnou, já sestoupím. Tvých věků projdu změnou a řeknu ti, že místo hymny plesu jen slzí rmut a krev z tvých proudů nesu, žes pouze seznam zločinů a stesků. [123] Jdu budit mrtvé. Mramorovou desku, již na hrob jejich dávné věky tisknou, jdu nazvednout. Snad z důlků očních trysknou mi slzy mrtvých zadržené věky Jdu, chci až na dno tiché Hadu řeky své písně pustit těžkou olovnici a poklady tam hledat dřímající, a plašit stíny dávno snící v klidu. Ty, žebráku, vstaň, vypravuj svou bídu, ty, otroku, svůj vzdor, nechť třeba kdysi tě jmenovali Spartákem! Juž vím, kdo ty jsi, jenž bledý skláníš hlavu zlatovlasou, proč zpít jsi dal se člověčenstva spásou, že bohem pak tě učinili, za to dřív hložím zranili tvých vlasů zlato, o blahu lidstva sny tys draze koupil! Tvůj úsměv láká mne, bych hlouběj vstoupil až ke dnu sopky této, jejíž láva mne hrozí zatopit! Ó dějin sláva meč, jenž se nad šíjí svých milců třese! Jak Dante jsem, jenž v tmavém zbloudil lese; sám, dějiny, já bloudím stínem vaším a krokem ducha svého, rhytmem, plaším jen obludy, jež na mne zuby cení. Ó noci trudů, zápasů a bdění, kdo vyvede mne z této divé směsi? Vlas ježí se mi, duše má se děsí! Tu pověra se v šeru stínů tají, tam předsudek tvář pravdy halí bájí, 124 a nejhorší všech, krutost, spáry brousí a s ďábla smíchem v tmách svou oběť rdousí. Kdo vyvede mne z tmy té k světlu zpátky? kde vůdce můj, kde jest můj Virgil sladký? Juž poznávám jej. Na čele mu hoří jas paprskem a roste a je zoří, jas divný, jejž měl druhdy v ráji Adam. Ó lidskosti! před tebou k zemi padám, buď vůdcem mým a podej mi svou ruku, svůj úsměv hoď mi v každou těžkou muku, svou rozlij zář ve žalářů všech stíny, svou vůni rozsij v každé zříceniny, ať dostanu se šťastně po tvém boku z chaosu dějin; na konci v tvém oku ať mohu lidstva velké jitro čísti! Jak v Sibylině sluji větrem listí, tak moje písně předtuchou se chvějí. Ty všecky v jednu srovnej epopeji! 125