Kariatidy.

Kariatidy.
Se soucitem zřím na vás hlubokým, vy šedé kariatidy, jak nesete s úšklebkem divokým svět lidské nudy a bídy. Juž sta let jste podporou paláci, vchod jeho střežíce tmavý, kol pod vámi lidstvo se potácí, vír hlučný, bezčetné davy! Noc nad městem když skloní svoji číš, zkad ticho jak řeka plyne, kdy arkýře zdají se kloniti blíž, krok poslední v dálce zhyne: Tu věřím rád, šediví athleti, jež balkónu tíže hněte, že střesete prach se své paměti a zhloubky si oddechnete! Při měsíci, jenž roven opalu v ulice prázdné se dívá, vy zvednete břímě své pomalu, vlas shrnete, v tvář jenž vám splývá. 102 A tíži svou s jednoho ramena na druhé sšinete spěchem, až zastená vaše hruď z kamena a ulice zachví se vzdechem. Ni měsíc neviděl velký ten div, noc dále plouží se líná, vše ticho je, všecko spí zas jako dřív, snů peruť tají vše stinná. Zas ráno jste podporou paláci, vchod jeho střežíce tmavý, zas pod vámi lidstvo se potácí, vír hlučný, bezčetné davy! Dál kolem vás hřímá běsný vír ten, škleb v tváři, zisku hrot v duši; – co stalo se v půlnoci? ký zazněl sten? Jen básník, básník to tuší! On s pohledem plachým jde okolo vás, jak ve snách v tvář se vám dívá, a ve srdci tichý, mystický hlas mu nápěv prastarý zpívá: Vám v noci lze, obrové kamenní, své břímě s beder svých sšinout, on jediný pod tíží nadšení žít musí stále a hynout! 103