Duma.

Duma.
Zem v mlhách spí, červánek, sen, ji hlídá. Sníh na hlavách se lesy ve snu chvějí; ni jedna hvězda z mraků nevyzvídá, jen sloupy mlhy po obzoru spějí, tu houstnou v příval, tam se opět dělí, jen lesy tmí se a jen sníh se bělí. Zem v mlhách spí, červánek, sen, ji hlídá. Kam ohlednu se, čas i prostor němý, a jak se temno s pološerem střídá, tu zdá se mi, jak zadívám se k zemi, že mlhy, jež se nad obzorem třesou, jak křídla andělská se výše klenou, na kterých zem v plášť páry zahalenou v dál andělové nesou. Kam? ptá se mdlý ret. – Snad k onomu ráji, o kterém člověk od pravěku bájí, zda k břehům edenu, jenž pro nás ztracen nám svůdně kyne z říše snů a písně? Kdož ví? – I obzor červánkem byv zlacen juž zhasíná a v moje okna přísně se dívá sníh kryjící stráň i doly, a mně jest, jakby všeho lidstva tísně se shlukly v srdci mém – jak bděl bych u mrtvoly. 129 Ston větru zalkal – či snad perutěmi to andělové šumí? – Stín se kloní k zemi. Snad bůh se sklání nad své spící dítě a žehná jemu. – Dále mračna spějí, sníh na hlavách se lesy ve snu chvějí a země tiše dříme, a bůh jen v mraku a já v mlze bdíme. Ó země, země, snad juž na úsvitě ti vzejde slunce lepší budoucnosti! Kdo tak tě vidí spáti v mlhy klínu, řek’ by, co bouří létlo tvojí plání? co ve tvém nitru odpočívá kostí? co zápasů, co žalů, odříkání, co muk se tají ve srdcích tvých synů? A ty tak ležíš tiše, jak v stínu pláště Jehovy bys spala, jak nového dne zoří probuzena a znovu vykoupena bys v růžích se jen smála, jak srdce dětí tvých by plesem přetékala a vínem jejich ověnčené číše, jak v skutku ve ústrety budoucnosti nové by nesli tebe v mlze nebes andělové! A ticho takové, že sám bych věřil ve svatém roztoužení té myšlénce, jež v duši mojí zkvětla, že bojím se, by nový paprsk světla, 130 jenž v okno mé teď šeřil, mi nebyl zvěstí nových utrpení, ni nevzpomněl, že vášeň, trud a bída, hlad, bolest, beznaděj jak stíny rovů zas novým dnem se z lidských srdcí zvednou, by sápaly je znovu! Ni jedna hvězda z mraků nevyzvídá, červánky jitra blednou – zem v mlhách spí, mé srdce, sen, ji hlídá, sníh na hlavách se lesy ve snu chvějí a mračna dále spějí....spějí... 131