Na vetchém listu tajuplné rysy.

Na vetchém listu tajuplné rysy. Na vetchém listu tajuplné rysy.
To písmo klec, pták, smysl ulít’ plaše. Snad věštba to, snad požehnání kdysi, snad modlitba, do které pláč se mísí, když mrtvého juž halí do rubáše; či velikého krále triumfálný zde vyznačen jest pochod krajem světa? či boje ryk, ston poraněných žalný? Ó dumná věštbo! Oko s tebe slétá bez útěchy! Žal, kterým dýšeš, sirá, jest jako tvoje pouště velký, palný a bez konce jest klenba všehomíra. Jdou učení a hlavy dohromady! Nad rysy tvými nevědí si rady. Jde věku syn a sotva roztržitě přelítne řádky a pak dále hbitě za svými zájmy spěchá; básník pouze tě chápe, v sesterské tě líbá touze, ty myšlének v něm vzbouzíš vodopády. [55] Smí jeho cit se ozvat? – Ne, on musí! vždyť v něm ta snaha v celek pojit kusy, cíl jeho hledat pro myšlénku svoji tvar, v němž se zjevit můž’ ne pod závoji, leč v nahé kráse, ryzí, velkolepá, byť davu ztracena a slepým slepá. Vím, že mi řeknou: To tam není psáno! Tam smrt a zmar – a ty však věštíš ráno; vím, že mi řeknou: To tam psáno není, své tuchy dáváš jen a svoje snění; vím, řeknou: Smyšlénky tvé chvilku baví, co z toho? líp, v tom smysl najít pravý! Co řeknu k tomu: Co je tedy „vědět?“„vědět“? Svým zrakem v jádro všehomíra hledět; a špatně hledím-li, má není vina; je hůř, když ku pravdě jsou ústa líná, a duch je matkou prokletého klína. * Jdou davy, davy k Osirise soudu, ti, kteří žírnou orali kdys hroudu, ti, kteří krváceli na bojišti, v jichž ranách krve rubíny se prýští, ti, v šeru Theb a chodbách ve Karnaku jenž zpytovali, co se tají v mraku, ti, kteří vládlivládli, a ti, kteří lkali. 56 Ten průvod nekonečný, neustálý, div přehlednouti lze jej tvému zraku. Jdou ku světlu či spějí všichni k zhynu? Myšlénka soudu matkou měla vinu. * Ty s tělem střelce a s ibise hlavou luk vztahující svojí rukou pravou co střílíš v dálce? – Černé ptáky hříchu, je čas juž zdrtit vladařů těch pýchu a strhnout závoj kryjící jich klamy. – Proč nestřílíš však holubice bílé těch dobrých činů, tužby ušlechtilé? – Ty k trůnu boha dostaví se samy. * Čin lidský o sobě jak nahé dítě, jež vyšlo z lůna bezvědomé matky, co chceš, tím bude – vzteklý hřebec hbitě neb vůní mroucí lotosu květ sladký. * 57 Ó nechoď do Theb! Staré pořekadlo. Tak mnohé srdce, že tam vešlo, svadlo; myšlénky z všeho nejhorší jsou muka, myšlénka po tmě železná je ruka a chytí tebe, nepustí, až zdrtí. Ó nechoď do Theb! tam jít, rovno smrti. Sfinx leží na prahu a v leže číhá. Mníš, na čem leží, to že pravdy kniha? Tu snědli kněží a jen klamem dráždí. Ó nechoď do Theb! Myšlénka, ta vraždí! * Vy, na dějin juž bušili jste vrata, jichž čelo věnčila kdys mitra zlatá, co zbylo po vás? Kámen. Vaší bídy jsou pro budoucnost svědky pyramidy! Proud stejně splách’ vás jako davy všední, a před smrtí jste všickni byli bědní, co o měsíci díte, o vás platí: Pes ohnivý z vás každý začal hnáti se na výboj na všecky světů strany a k stáří z něho byl – býk vyřezaný. * Dvě ženy, jedna druhou pustit nechce; zvyk s bytostí tvou tak se spojí lehce a teprve na prahu říše stinné po soudu boha teprv s tebou zhyne. 58 Tvá duše bílá, on jí barvu dává, když hříšný zvyk byl, duše tvá je tmavá. On mluví. Osiris když váhu zvedne, zvyk k zemi srazí ji, jak do ní sedne. * Čáp, ibis, býk a krokodil tu s hadem. Ó souzvuku, vše za sebou jde řadem, muž s vědrem za nimi, vše spěje k vodě; víc nepovím: Žij s přírodou jen v shodě a ze všeho, co země tobě svěří, ber podíl svůj – leč přej ho také zvěři! * Tak v byssus uložena dřímej sladce! Čím otci byla jsi, čím teprv matce, čím bratřím, čím jsi býti mohla muži! Z tmy komnat do tmy hrobky nesli tebe, do skvostných rouch tě kladli, svadlou růži, a dnes juž ani více neví nebe, čím bylas – domů šli pak jako děckoděcko, vždyť na tom byssu je to psáno všecko! Myšlénko spící v básníkově hlavě, již nevyslovil, s níž jej pochovali, tys egyptská ta růže! Usedavě bych pro tě lkal! Kdo zpil se tvojí vůní? Snad v tvojí záři nyní bůh se sluní? 59 Či srdce těch, jenž v pravdě milovali? Svět celý neměl pro tě času, místa; z tmy mozku do tmy hrobu šla jsi čistá, čím bylas! – Domů šli, jak chodí děcko, vždyť na ten mramor vryje se pak všecko! * Muž na kolenou drží malé dítě, to hledí zvědavě, muž rozpačitě, to dítě ptá se a muž odpovídá, co, nevím. Ibis skupinu tu hlídá. Prý vychovatel děcka královského. Ó kdyby chtěl jen v mladou duši jeho vlít soucit k lidu, ku trpícím lásku, by každou jeho dětskou na otázku měl odpověď, jež jako Nilu vlna by požehnání, blaha byla plna! Ne o výpravách, ne o třesku zbraní, ne o vraždění a ne o zmírání, ne o potu, jímž rodná zem se mrví, ne o vínku, jenž zhněten lidu krví, ne o slávě, jež prázdna světem letí se v dějin ústech měníc na prokletí. Líp udělal by tento stařec sivý, by ukázal mu Nil a jeho divy, proud svatý, který zúrodňuje lada a živí čápů a volavek stáda, a otec země, žehnán věky všemi má čas živiti lotos s liliemi! 60 Být dobrým, shovívavým, i v svém hněvu nést blaho, žíti jiným pro úlevu, pro věčnost s pokladem jít prostý zisku tam, Osiris kde pravdy chystá misku. To učitel však děcku sotva poví, to po věcích jen zdá se – básníkovi. * Kdys v chrámu Kebti zřeli bdící kněží, list papyrusu na zemi jak leží, jej zvedli, zvědavě tam nahlíželi. Noc byla; v čiré tmě kraj ležel celý. Leč sotva písmo blíže dali k zraku, tu měsíc blesk’, ač kraj byl ztopen v mraku a v mraku zůstal, a na ten list dlouhý lil stříbrné své světlaplné prouhy, že mohli čísti, na list svítil pouze. Tam psáno bylo, kterak v čase nouze a nemoci lze pomoc najít záhy. Když přečtli, měsíc zhasl. Mírný, vlahý a světla plný paprsk poesie tak svítí všem, nechť tma a zmar svět kryje. 61