Sám šel jsem...

Sám šel jsem....jsem...
Sám šel jsem, večer byl ve pozdní jeseni, kdy mlhami se měsíc brodí a pochybnost kdy tryskne v plameni a s tebou, kam jen hneš se, chodí; Kdykdy cítí básník, že jest najednou velkého celku, lidstva, částí, kdy cítí věků bídu bezednou a pouta, která nemůž’ střásti! Kdy milejší mu nad bacchantky trs pěst, jež se ku odvetě zvedá, kdy, kráso, odstrčí tvůj plný prs a pouze lidské štěstí hledá! V té době kráčel jsem do města v myšlénkách i zved’ jsem hlavu unavený – kde octnul jsem se? děs mne schvátil, strach – snad vchod je tady do Gehenny? Jen dýmu kotouče, jen řady komínů, jen mlha, šer a saze kolem, do úzkých ulic zřím jak v děsnou hlubinu, po zdivu šerém, chmurném, holém. 80 Sta kladiv hřímalo, sta výhní plálo tu, hluk vírný, opojivá vřava, však nebyl ruch to, kterým k životu se hlásí činnost nedočkavá. Ten ruch byl zimničný a tento shon měl z honby Kainovy cos v sobě, tu znělo to jak ku poplachu zvon, jak hroudy na rakev, jež v hrobě. A viděl jsem, jak z práce pomalu šly černých mužů stíny v sboru, v jich tvářích stopy divých zápalů a v očích záští, blesky vzdoru. U dílen vrat jich ženy čekaly, cár kryl jich údy – Jádro lidu! – tupými zraky kolem těkaly, v nichž nestoudnost jsem čet’ neb – bídu. Mhla tála v dešť – kol vlhké dláždění, jak na ně z výhní světlo blesklo, se mihlo náhle v rudém zardění a celé se jak krví lesklo. A já se ptal, zda takto lidstvu dnes den lepší budoucnosti vstává? A měsíc kutálel se v mračen směs jak v černý pytel sťatá hlava. 81