Pohrdání.

Pohrdání.
Ty květe, jehož purpurový kalich jen v otrávených srdcích vzrůstá, já rovněž v bojích těžkých, neustálých jsem sklonil k tobě ústa; Aa vdechl do tebe svou duši celou, svůj vzlet, své rozhorlení, svou sílu athlety, jenž paží smělou se nevzdá přemožení. Tys jako květina ta temnolistá, před níž se tuchou srdce třese, neb nástroje vše utrpení Krista ve kalichu svém nese. Tak rovněž tebe v srdce rozvalinu, kdo zasadil, ó smutný květe! dřív musí v duši míti propast stínů a muky dlouholeté! Dřív musí vyplet, co v něm citem pučí, vše lidské utlumiti zvuky, hřeb urážky, trn smíchu, s hněvu žlučí vše Tantalovy muky; 110 Dřívdřív musí poznat, prožit, chovat v hrudihrudi, vše procítiti vášní ostny, než zvolna zkvete, v srdci se mu zbudí tvůj smutný kalich skvostný. Jak aloe pak v divém trysku šlehne a jako kaktus mračný zkvítá, pel z něho zlatý kam upadne, sžehne, blesk z kalichu mu lítá! Nuž já se opil také tvojí vůní, já cítím, jak mne v duši pálí, já vím, že přece dojdu na výsluní, nechť vše se v chmury halí; Jájá vím, zpěv můj, jenž zápasí a věří, skal budoucnosti sedí na okřídlí jak sup, jenž krvavé si čistí peří a v hněvu tluče křídly! 111 Nos canimus surdis.