Jitro lidstva.

Jitro lidstva.
Na břehu moře, na výši hor, v úvalu hlubokých lesů, já tebe poznal juž v tušivé tísni, já tebe pozdravil jásavou písní, mně v oko blesk’ tvůj meteor! Ó jitro lidstva! vždy jako dnes duše své ples v kalichu písně ti nesu! Vržen v tu dobu pochyb a mdlob já slabé, ubohé dítě, úpěl jsem, volal jsem, křičel jsem mocí, rozbil jsem železné veřeje noci, až nad tvůj plný plísně hrob – začal se zvedati budoucí věk jak skřivánek do jitra mhy na úsvitě. Malou svou bolest já zapomněl rád i malé lidské své štěstí; jen tebe, který máš trůniti v nachu, ó duchu lidský, viděl jsem v prachu, tvé věky hřměly, vodopád; já slyšel bouři jich, hřmění a ruch, kde ale bůh, který z nich duhu měl vznésti? 140 V svých často vídal jsem vidinách duhu tvé nesměrné slávy; od moře ku moři v oblouku smělém do hvězd se ztrácela zářivým čelem, safír a perla, opálu nach zářily o závod v paprsků vír – jak netopýr v hlubinách spal chaos tmavý. Pyramid starých svraštělá skráň, nad kterou v myšlenkách stojí v pouti své měsíc, mizela v páru, Elbrus se nezaskvěl v červánků žáru, od břehu Gangu v rákos šla laň, z Budhovy ruky jež jídala kdys, – nad světem tys stálo jako bohatýr v zbroji. Stálo jsi, stálo jsi tisíce let nad lidstvem spícím sen víry. Vidělos Hory prchati v tanci, svítilos na čelo Dantemu psanci, v Hellady znova obživlý svět plálo jsi z dláta, z štětce i strun, ale tvůj trůn zůstal přec na světě sirý. Ó skloň se naposled na spící zem, tys ráj ten, jejž bůh nám slíbil; celou svou září, celým svým žárem, myšlénkou vzplaň a zkameniž tvarem, 141 ať světlo, jež neseš v klíně svém, zatopí nejmenší v údolí chýž, ať skane již s čela tvých věštců a Sibyll! Na břehu moře, na výši hor, v úvalu hlubokých lesů, já tebe poznal juž v tušivé tísni, já tebe pozdravil jásavou písní, mně v oko blesk’ tvůj meteor! Ó jitro lidstva, vždy jako dnes duše své ples v kalichu písně ti nesu! 142