Svit nad vodou.

Svit nad vodou.
Na břehu u moře jsem bloudil v myšlénkách; zem kolem pustá, zpráhlá, zář slunce ve sklonu se roztavila v nach a nad vlnami táhla. Mrak, plachta stržená, se houpal nad vodou, zpod něho v záři skvoucí svit slunce poslední plál snivou lahodou jak úsměv tváře mroucí. Plál z mraků trhliny a hořel rubíny, kam záře jeho šlehla, a s výše slunečné se nořil v hlubiny jak dlouhá, zlatá jehla. Ve jiskrách ohnivých se nad vodami chvěl, tu has’, tu zaplál znova, a pod ním posupný a černý mrak se stkvěl jak peruť andělova. Sjel také v duši mou, jak rosa padá v květ, jak slétá ptáče k hlohu, hruď vzdechem rozvlnil a k písni zladil ret, a tu jsem pravil k Bohu: 70 „Nač, Pane, ve mraku, nač v stínech obzoru jsi rozsvítil tu zoři, když za ní vstává tma, když v bezdno prostoru se za ní půlnoc noří? Nač tento zlatý svit, nač jiskry ohnivé, jež tančí v stínech spolu? Je to snad úsměv tvůj, či z té tmy zářivé ty svou tkáš aureolu? Nač tyto záblesky, když mrak je zakreje, nač toto zlaté plání? Nač světlo nad vody, nač v duši naděje a v srdce milování? Nač rosu přátelství, nač krásy zákmity, když za vším spí jen klamy, když celý život jest mrak sluncem oblitý, jenž visí nad vodami?“ A než jsem domluvil, svit zmizel s blankytu, tma nad vodami táhla, v mou duši dívala se okem soucitu noc velká, neobsáhlá. – – – Livorno, na břehu moře 187...
71