Klythie.

Klythie. – SVÉMU BRATRU. –
Jak chvěla by se pod ním ňadra mladá, tak malebně tvůj šat se skládá v řasy! Co z kamenných vln tvého roucha padá, toť celý svět je netušené krásy! Že pozdě zrodil jsem se, příliš živou mně výčitkou je tvoje hlava snivá. Ó jaký bol, jít pustou světa nivou, když krásy den se lidstvu připozdívá! Proč zrovna ve mně staré nítíš boje? proč zjevuješ mi, co nenašel mnohý? jak výsměch krutý sypeš v nitro moje řeckého světa hetéry a bohy! 38 Co mohu já, že lhostejně svět kráčí kol velké krásy tvé, jíž vděk mu cizí? Já mohu pouze skrýti tvář svou v pláči a litovat, že lidstva jitro mizí. A doufat snad, že čas ten přijde znova, kdy lidstvo vlastní nezkojené touhou zas na tvá klesne ňadra mramorová, tam proplakat svých bolestí noc dlouhou. Kdy v jeho srdci, odkud všecky bohy juž vymrskalo, prázdno bude zívat: tvé, Afrodito! zas obejme nohy a s pláčem bude věčnou krásu vzývat! Ó fantomy! ó mocné stíny bílé! vy němí svědci lidských bojů! zpátky k vám člověk přijde nenalezna cíle, zas hvězdou bude mu váš úsměv sladký. Meč zahodí a thyrsus znova chytne, zas oživne v něm starých Sibyll slovo, vám vrhne v klín své srdce nenasytné a znova vyjde slunce Homerovo! A všecky dumy, předtuchy a báje, co ve symbolu řasné roucho halil, vše v krásy slunci jemu na čin staje, když její víno v číš svých srdcí nalil. 39 Vše sny, pro které dal se na kříž vbíti a pro něž vesel vstoupal na hranici, na ňadrech tvých se v prach a popel zřítí, ó Kráso jedna, velká, vévodící! Tvůj věk se vrátí! Co tu kleslo v rumy oltářů, trůnů, tyranů a králů, však zvěstí tvojí dosud Tayget šumí a slunce zlatí Parthenonu skálu. Na místa chrámů tvojich s bílým čelem se vznesly dómy, z žuly chmurné květy, leč v labyrintu chodeb jejich ztmělém cos znělo jak se líbající rety. A kouzlo hrobů vybledlo a víra mdlá křídla spustila juž dlouhým letem, zem zachvěla se jak obrovská lyra a tucha jara létla celým světem. Ó budiž ona ruka požehnána, jež první torso zvedla z rumu nitra, tou otevřena lidstvu ráje brána a zapálena první zoře jitra. Šleh’ nový plamen do vychladlých duší, kdo mohl hřát se, k tomu ohni spěchal, duch, který něhu svou vdech’ do Venuší, jenž v Kentaurech své síly stopy nechal, 40 Tenten nesmrtelný celou zemí proválprovál, jak bouřný vichr když se stočí v lese, že plá nám do snů tváře tvojí oval, ó Klythie, a strunami tam třese! Tvůj věk zas přijde! s ním se radost vrátí! my s nohou střesem prach minulých časů! My opijem se krásou do závrati a hyacinty vpletem do svých vlasů! Byť krátký život, nové z něho setby nám vzklíčí růží, zázraků a zpěvů – pak básník zavře též svou knihu kletby a jeho bolest usne ve úsměvu! 41