Jak chvěla by se pod ním ňadra mladá,
tak malebně tvůj šat se skládá v řasy!
Co z kamenných vln tvého roucha padá,
toť celý svět je netušené krásy!
Že pozdě zrodil jsem se, příliš živou
mně výčitkou je tvoje hlava snivá.
Ó jaký bol, jít pustou světa nivou,
když krásy den se lidstvu připozdívá!
Proč zrovna ve mně staré nítíš boje?
proč zjevuješ mi, co nenašel mnohý?
jak výsměch krutý sypeš v nitro moje
řeckého světa hetéry a bohy!
Co mohu já, že lhostejně svět kráčí
kol velké krásy tvé, jíž vděk mu cizí?
Já mohu pouze skrýti tvář svou v pláči
a litovat, že lidstva jitro mizí.
A doufat snad, že čas ten přijde znova,
kdy lidstvo vlastní nezkojené touhou
zas na tvá klesne ňadra mramorová,
tam proplakat svých bolestí noc dlouhou.
Kdy v jeho srdci, odkud všecky bohy
juž vymrskalo, prázdno bude zívat:
tvé, Afrodito! zas obejme nohy
a s pláčem bude věčnou krásu vzývat!
Ó fantomy! ó mocné stíny bílé!
vy němí svědci lidských bojů! zpátky
k vám člověk přijde nenalezna cíle,
zas hvězdou bude mu váš úsměv sladký.
Meč zahodí a thyrsus znova chytne,
zas oživne v něm starých Sibyll slovo,
vám vrhne v klín své srdce nenasytné
a znova vyjde slunce Homerovo!
A všecky dumy, předtuchy a báje,
co ve symbolu řasné roucho halil,
vše v krásy slunci jemu na čin staje,
když její víno v číš svých srdcí nalil.
Vše sny, pro které dal se na kříž vbíti
a pro něž vesel vstoupal na hranici,
na ňadrech tvých se v prach a popel zřítí,
ó Kráso jedna, velká, vévodící!
Tvůj věk se vrátí! Co tu kleslo v rumy
oltářů, trůnů, tyranů a králů,
však zvěstí tvojí dosud Tayget šumí
a slunce zlatí Parthenonu skálu.
Na místa chrámů tvojich s bílým čelem
se vznesly dómy, z žuly chmurné květy,
leč v labyrintu chodeb jejich ztmělém
cos znělo jak se líbající rety.
A kouzlo hrobů vybledlo a víra
mdlá křídla spustila juž dlouhým letem,
zem zachvěla se jak obrovská lyra
a tucha jara létla celým světem.
Ó budiž ona ruka požehnána,
jež první torso zvedla z rumu nitra,
tou otevřena lidstvu ráje brána
a zapálena první zoře jitra.
Šleh’ nový plamen do vychladlých duší,
kdo mohl hřát se, k tomu ohni spěchal,
duch, který něhu svou vdech’ do Venuší,
jenž v Kentaurech své síly stopy nechal,
ten nesmrtelný celou zemí provál,
jak bouřný vichr když se stočí v lese,
že plá nám do snů tváře tvojí oval,
ó Klythie, a strunami tam třese!
Tvůj věk zas přijde! s ním se radost vrátí!
my s nohou střesem prach minulých časů!
My opijem se krásou do závrati
a hyacinty vpletem do svých vlasů!
Byť krátký život, nové z něho setby
nám vzklíčí růží, zázraků a zpěvů –
pak básník zavře též svou knihu kletby
a jeho bolest usne ve úsměvu!