Žal Kyklopa.

Žal Kyklopa.
Sám sedím v hoři na úpatí Aetny, mne zlostí plní sladký nápěv fletny, jenž ozývá se mezi olivami. Kde svaté háje? kde jsou bohů chrámy? Ó země, květným úsměvem jen klameš! Ó moře, bez hudby se v skalách lámeš! Já přežil se a smutně kloním hlavu a vztekle buším v zkamenělou lávu. Jak vyhnanec zřím v dílnu svou jen z dáli do jícnu tmavé, otevřené skály, tam starým čmoudem tmí se holá stěna, má kladiva tam leží pohozena a místo paží soudruhů jen stíny se sklánějí teď na rez kovadliny. Já přežil se a smutně kloním hlavu, a vztekle buším v zkamenělou lávu. Ve dírách měchu, kterým vítr hvízdá, si skalní vrabci udělali hnízda. Vše zvetšelo. Svět sargofag je krásy; já v řece vidím, jak mám bílé vlasy, a v jeseni jak v stromech ručej mízy tak síla athlety mně z paží mizí. 33 Já přežil se a smutně kloním hlavu a vztekle buším v zkamenělou lávu. Kam poděli se, přírodo, tví bozi? kdo nyní mluví hromem, bleskem hrozí? Kam, Helie, jsi pustil svoje oře? kde vaše duše, země, nebe, moře? Keř šustí, vítr zmítá jeho stínem; kde však jest Satyr s bradou vlhkou vínem? Já přežil se a smutně kloním hlavu a vztekle buším v zkamenělou lávu. Můj vzdech je kletbou, slovo moje vzlykem. Ó malým Tobě povděčen jsem díkem, Ty, který nyní pustou vládneš zemí, žes nechal mne tu, světla ručejemi jenž druhdy zpit jsem s bohy hovoříval, jim zbraně kul a jejich nektar píval. Já přežil se a smutně kloním hlavu a vztekle buším v zkamenělou lávu. Nač hlídat mám zde tu vydutou horu, kde u veselém hlučném druhdy sboru zněl s kladivy hrom Zeva do souzvuku! Kde cítili jsme v našem bouřném tluku tep srdce Gay veselý a plný – Teď hory prázdné jsou a prázdné vlny. Já přežil se a smutně kloním hlavu a vztekle buším v zkamenělou lávu. 34 Co kovat mám, snad meče do zásoby? či okovy? Ach, lidé nové doby si obojího nakovají sami, ti narození mezi ruinami jdou po tmě v davu k neznámému cíli. – Ó Kentauři! ó Sileni, ó Víly! Já přežil se a smutně kloním hlavu a vztekle buším v zkamenělou lávu. Zem zachvěla se; kouř šleh’ z jícnu tmavý! Co vidím? Plamen, plamen, plamen žhavý! Zda vracejí se bozíbozi? Či v svém vzdoru zas Encelad po letech nazved’ horu? Vstaň, soudruhu! Střes balvany své rázem! Však darmo – prázdný kouř jen splývá na zem. Já přežil se a smutně kloním hlavu a vztekle buším v zkamenělou lávu. 35