Zda čítáš, Pane...

Jaroslav Vrchlický

Zda čítáš, Pane....Pane...
Zda čítáš, Pane, ony všecky rány, jež byly tvojim spravedlivým dány v tom hrozném boji staletí a věků? Zda nedíš sám, já hřešil na člověku, já bez světla jej nechal bloudit v šeru a příliš pozdě lidskost, svoji dceru, jsem ukázal mu v celé její kráse? V svých proroků a myslitelů hlase jsem k němu mluvil hádankami pouze, a jemu, který v obra velké touze chtěl na svá ňadra strhnout vesmír celý, jsem uzavřel v kout úzké lebky ztmělý jen malou jiskru, mezi zlem a blahem jež kmitá se jak plamen větru tahem. – Či zvyk’ jsi válek divokému řevu, že neslyšíš jej v andělů svých zpěvu? 72