V bezlistých stromech vítr smutně hvízdá,
noc blíží se, jde posupně a líně,
pod krovy zejí prázdná ptačí hnízda
a v pláči třtina uklání se k třtině.
Odložil starý Hebrej blány bílé,
kam psal jsa hořkým žalu zpitý vínem,
jak stál by všeho tvorstva na mohyle,
na svět se díval jedním velkým stínem.
A prožilých dnů tíž na něho padá,
svit lampy uráží jej i svit denní;
zřel život jako v slunci sprahlá lada
a cítil člověčenstva unavení.
Všech poutníků ty bludné kroky marné,
všech rukou mozoly a pot všech skrání
i hořkost žluče, pal zimnice žárné
a nudu porodu a umírání.
Tu hořkost, jež se z ženy v duši vlívá,
když dopit ke dnu pohár smyslnosti,
a mužů úsměv, za nímž zloba dlívá,
na hrobě práva výskot nepravosti.
To vše uzavřel v knihu Kazatele.
I děl mu kdos: Co platný rmut a slina,
jež vrhl jsi na dílo stvořitele?
Přec ku polibku není žena líná,
pták zpívá, voní květ a marnost všecka,
již kážeš, v nové tvary odívá se,
v svém nitru nový strom juž nese pecka,
jež dříme plodu ve šťavnatém mase. –
Leč starý Hebrej vrtěl šedou hlavou:
Když Jahvé spokojen s mým vytím vlčím,
co komu po tom? – On, bůh, oblit slávou,
já, pes, řek’ své – teď čekám jen a mlčím.