Blíž jezera ve stínu skalních tesů
pod nízkým krovem muž a žena žili,
muž statný jako doubec z tmavých lesů,
s ním žena něžná, květ leknínu bílý.
Když zašlo slunce, když umlkli ptáci,
a rákosí nočním se chladem chvělo,
muž vracel se po těžké, dlouhé práci,
jal ženu v náruč, políbil ji v čelo,
pak zadíval se do jasného oka,
jež slzou kanoucí se náhle stmělo,
a vzdychli oba, vzdychli ze hluboka:
„Proč štěstí vrch nám nebe odepřelo!
Pták vesele se za kořistí honí,
a k pisklatům a k hnízdu hbitě letí...
Snad každá růže k poupatům se kloní
a líbá je – Jen my nemáme dětí!“
Čas plynul rychle, prchal ptačím letem –
vždy prosili nebesům žalujíce;
čáp vrátil se, a jaro létlo světem, –
dnes poprvé se neobjali více.
Mrak těžký lehl na mužovo čelo,
níž klonila se ženy líce zbledlá –
tu jezero se zvonem rozzvučelo
a z rákosí se lehká mlha zvedla.
Zář velká vzplála na skal čele holém
a blížila se jako záblesk žhavý,
dech vonně páchnoucí se rozlil kolem,
a vstoupil muž, zahalen ve plášť tmavý.
K nim k oběma, kteří se chvěli mukou,
svůj pohled sklonil tázavý a jasný,
vzdych’ sobě tiše, lehce mávl rukou,
a s ramen k zemi svezl plášť se řasný.
A stál tu nah. Kol ušlechtilé lebi
jak stín koruna trnová se vila,
v dlaň bílou, v nohy vraženy jsou hřeby,
a z proklaného boku krev se lila.
A pravil k nim: „Ej, člověka zde vizte!
Já sestoupil jsem mezi lidské syny –
na bedra svá jsem vložil z lásky čisté,
co zvete svým i všecky vaše viny.
Od pláče děcka k šerým hrůzám smrti
hřích s vámi jde, a za ním trest se plouží –
duch připoután jest k pomíjivé drti
a z okovů svých marně k hvězdám touží.
Vy vzali jste ji, tvrdou, přísnou zemi,
jež práci perné sotva vydá chleba,
k ní, k matce lnete vlákny srdce všemi,
ač zvěděli jste, čeho víc je třeba.
Červ pochybnosti v jablku se skrýval
a zplodil rozpory a zplodil vzdory –
je nezahubil vzbouřených vod příval,
jenž plnil doliny a pokryl hory.
Hlas mluvil k vám, keř hořel, zář se chvěla,
vy dále tmou a stíny jste se brali,
a láska přišla, trpce za vás mřela,
však lásku jste již ani nepoznali.
Ji vyhnali jste ze svých kob a síní,
hle rány mé – a hlubší zely v duši –
to z rukou těch, již nevědí, co činí,
a těch, kdo k slovu dobrému jsou hluši.
Mdlí hlava znavená a chabnou paže,
co pokolení vzrůstá z pokolení
a k vašim patám blud a žal se váže –
kdo nepoznává jich, člověkem není.
Proč hněv a lítost srdce vaše dáví?
Stiš, muži, se, a upokoj se, ženo!
Amen, mé rány bolestné vám praví:
Jest šťastným, co zůstalo nezrozeno.“
Když pozvedli svých nakloněných tváří,
jež slzy smývaly, ej, byli sami
a zřeli Ho, jak ve třpytivé záři
šel velebný a svatý nad vodami.