Sličná Rachel dumně svoje bílé čelo
v dlaně sklonila a sladké něžné tělo
zachvělo se náhle prudkou vášní žhoucí.
Sklonila se k zemi, vzala hrst a skvoucí
pojídala sníh a takto pěla s plesem:
„Ty, jenž s výše hledíš, kterak vonným lesem
zpěv se nese sladké hrdličky, jíž právě
v tichém hnízdě něžných mláďat, v svěží trávě,
vylíhl se roj, Ty slyšíš moje lkání
plodu toužící a toto chladné vání,
stříbro toto skvoucí posíláš mi s výše,
abych toužný plod již započala tiše!“
Zatím Lia hnědá v bílém stanu lkala,
na čele jí těžká, černá duma vstala:
„Kdybych znala býlí, které ženské kráse
kvésti pomáhá a hnusným vysmívá se,
Jakob krásou jatý ke mně by se zase
vrátil ždaný v sladkém, podvečerním čase!“
Oko její bolné právě vzhlédlo maně
ven a shlédlo hnědé hroudy: bílý na ně
padal s výše sníh a bílil jejich tváře!
Lia s plesem vyšla ven a velká záře
z očí planula, když hnědou líc a ruce
v sněhu koupala: „Teď konec bude muce!
Vlna nejčistší se nevyrovná snící
bělosti mých lící, které dumající
k Jakobovi vznesu, až se z luhu vrátí!“
Rachel zlomyslná dlouhý čas si krátí:
malou ručkou shnětla sněžnou kouli tvrdě,
jako blesk ji vrhla Lii v tvář a hrdě
odcházela podél bystřiny, jež hbitá
vlnky valila, jsouc hustou trávou kryta.
Jakob opřen o fík udiveně zočil,
kterak divný květ se v tichém reji točil
k pláni travnaté, a velká bílá stáda
kterak mizí v bílém příkrovu. A ráda
duše jeho kouzlila si úběl bílý
líček, která večer Rachel k němu schýlí.
Laban stoje stanu na zápraží, chtivě
v sněhu zrak svůj nořil, který lahodivě
kynul jemu vábně vstříc a mně, že bílý
příkrov ten jest vlna převzácná, hned s pílí
lakotně jej hrabal v hromady, jež skokem
čeleď odnesla. – Svým plulo vše zas tokem!