Ryk davu stichnul, děla dozněla,
jen se stožárů pestré praporce
se v zlatém vzduchu tiše vlnily;
tu z plavců řady vystoup’ kapitán
a pohár zlatý vínem naplniv
obrátil k moři tvář svou veselou
a k lodi pak, jež měla poprvé
se nestálých vln svěřit objetí,
jal hovořit se hlasem nadšeným:
„Spěj v dálku šťastna! větrů pohoda
ať připne tobě orlí perutě,
ať slunce zář, však nikdy blesků svit,
na plachty tvoje růže rozhází!
Spěj v dálku šťastna, mostem živým buď,
po kterém podá národ národu
ku svorné práci ruku bratrskou!
Nes nové světa náboženství v dál,
jež sluje práce! V bouřích pevna stůj,
lidského ducha symbol vznešený!
Ty ale, živle, přijmi v náruč ji,
ať Nereidek prsy, vlny tvé,
ji kolébají v snivé lahodě,
ty šťastně k břehům nes ji neznámým!
Tou číší, kterou vznáším k obloze,
bych obsah její vylil ve tvůj klín,
ti vzdává člověk hold svůj povinný
jsa, moře, duchem tobě souroden!“
To promluvil a číši kypící
vlil do vln tichých; perly zlacené
jak z číše tekly, nová křiku bouř,
a zvonů hlahol a hřímání děl
je provázely. Plachty napjaty!
ve vzduchu čapky, šátky, kytice,
a loď juž sjela v bouřném jásotu
jak báječný pták sluncem oblita.
Já, básník, ale, který stále sním,
ať pláně moře nebo pustiny
cit nekonečna vzbouzí v srdci mém,
jenž v hymně lesů, v ruchu valných měst
cos neznámého hledám, zamyšlen
snad jediný jsem v bouřném davu stál,
můj ret se nechvěl, ruka nehnula.
Však v duši mé jak mračno hrozivé,
jak bájný kolos děsná vidina
se náhle vzpjala. Mezi skalami
kdes v archipelu zřel jsem zmítanou
loď nádhernou: já viděl, větrů spár
jak rve ji plachty, ba, sup ohnivý,
jak blesk se snesl její na stožár;
já slyšel nářek lidí, jásot vln,
já viděl pustý, kamenitý břeh
a na něm nahou muže mrtvolu,
jenž nejkrásnějších nadějí jsa pln
číš vína rozlil moři k pozdravu.
Teď z lebky jeho číš si udělal
kýs mořský pták, jak rudé víno z ní
krev tekla na břeh barvíc purpurem
ve vlhkém písku tichých škeblí dav.
Křik davu zněl mi v duši výčitkou;
i šel jsem domů, z ulic prchaje,
a zde, v své jizbě stále přitmělé,
bych v přítmí života se navyknul
na temno hrobu, dvéře zamknul jsem
a zaprášené spustil záclony,
a stále mučen děsnou vidinou
jsem v podušky skryl ubledlou svou tvář;
neb běda! – věčné ironie duch,
jak navzdor mojim zpěvům nadšeným,
plamenným hymnám duchu člověka,
mně ukazoval stále v lodi té
tvou, bludné lidstvo, budoucnost a cíl!