Svítilna Diogenova.
U lože mého, když tmy nad ním visí,
kmet často stojí nahrbený, lysý,
ve dlani jeho svítilna se chvěje,
mně dává ji a potupně se směje:
„Ty hledáš pravdu – nuže vem to světlo
a uvidíš, jak chřadne, co dřív květlo,
všech věcí jádro uzříš v její záři,
zášť v srdci, kde jest úsměv přízně v tváři,
led v duši, jejíž okem teplo sálá.
Svět bude před tebou co holá skála
a z každé kolébky rov bude zívat;
šum lesa, řeky ruch i ptáče zpívat
ti bude jednu píseň zla a zmaru.
Však poznáš pravdu. Ve nadšení žáru
zisk uvidíš a marnost v práci ducha.
Nuž vezmi, co ti dává dlaň má suchá!“
Já mlčím, chvím se; anděl však, jenž hlídá
ráj duše mé, ten za mne odpovídá:
„Jdi, starý bloude. Svítilna tvá klame,
kmit pravdy tvojí, věř, že špatně láme
na lampy skle, na němž jsou věků saze.
Snad žiju v bludu, mně jest však v něm blaze.
A kdybych z lásky k pravdě z ruky tvojí
vzal svítilnu, z které se pravda rojí,
na tebe nejdřív posvítil bych sobě.“
I zmizí v ráz. – Kol ticho jako v hrobě.
138