POSLÁNÍ.
Zda není svět loukou, jež plna květů,
a včelou ty na ní, ó básníka duchu?
Dny dlouhé ty těkáš ve hravém letu
snad nepovšímnut v bouřném kol ruchu.
Ty nemůžeš vědět, co příčinou vznětu,
co lásku ti podá, krásy co tuchu
v tvé probudí duši! – Lítáš přec dále,
pel přinášíš v úl svůj od břehu k skále.
Pel z jetele, který krvavě rudý
stře paličky své vstříc polibkům světla,
ať z mateřídoušky sen meze chudý,
ať košatá lípa v červnu jím zkvětla,
ať je to z růže, miláčka bohů,
ať z čilimníků v zdí starých rohů,
ať je to z vavřínů, myrty či hlohu:
ty bezpečně něco si odneseš všudy,
kde s letem tvým krása bleskem se střetla.
To hlavní přijde. – Dílo Tvé vlastní,
co z toho si utkáš, sliješ a stvoříš.
8
Viď, mladosti snové byli tak šťastní!
Ať v moře to norec blahý se vnoříš!
Svět látka jest Boha, tebou buď básní,
jen ryzí-li láska, v nitru jíž hoříš,
věř, celá ta louka, jež sluje světem,
vzplá pro báseň tobě čarovným květem!
9