POSLÁNÍ.

Jaroslav Vrchlický

POSLÁNÍ.
Zda není svět loukou, jež plna květů, a včelou ty na ní, ó básníka duchu? Dny dlouhé ty těkáš ve hravém letu snad nepovšímnut v bouřném kol ruchu. Ty nemůžeš vědět, co příčinou vznětu, co lásku ti podá, krásy co tuchu v tvé probudí duši! – Lítáš přec dále, pel přinášíš v úl svůj od břehu k skále. Pel z jetele, který krvavě rudý stře paličky své vstříc polibkům světla, ať z mateřídoušky sen meze chudý, ať košatá lípa v červnu jím zkvětla, ať je to z růže, miláčka bohů, ať z čilimníků v zdí starých rohů, ať je to z vavřínů, myrty či hlohu: ty bezpečně něco si odneseš všudy, kde s letem tvým krása bleskem se střetla. To hlavní přijde. – Dílo Tvé vlastní, co z toho si utkáš, sliješ a stvoříš. 8 Viď, mladosti snové byli tak šťastní! Ať v moře to norec blahý se vnoříš! Svět látka jest Boha, tebou buď básní, jen ryzí-li láska, v nitru jíž hoříš, věř, celá ta louka, jež sluje světem, vzplá pro báseň tobě čarovným květem! 9