NEBESKÁ HUDBA.

Jaroslav Vrchlický

NEBESKÁ HUDBA.
Já sen měl v noci dnes, ne sen, spíš vidění, mou duší táhlo při zavřených víčkách; ba spíš, já slyšel sbor mnohohlasý, jednohlasý pozděj provázen jemnou hudbou jak na šalmaje polní, kam jako perly padlo vždy pár zvonků, pak flétny zněly v tom a umíraly zvolna v obojí teskném pláči, však vítězněj’ a mocněj’ ples přezvučil pláč, jásavý ples hlasný z úst dětí. To jsem slyšel a připomněl si právě: Noc byla Velkonoční, ta, v které Vykupitel 102 tíž odšoup’ skály jak pírko doupnákovo, vstal velký a silný. Tu otevřel jsem víčka. V mé jizbě bylo bílé, divné světlo, v němž rámy na obrazech jak žhavé lišty plály, však v temnu dlelo vše, co malováno; a Goethe s Dantem nad mým stolem ve tvářích nesli úsměv tak zvláštní, přísné rysy obou tak změkly při té hudbě, jak světu odpouštěli,odpouštěli by jeden zlobu, druhý jeho křehkost; z kalíšku azalek jak jiskry modravé cos temnem trysklo a haslo v mžiku. A hudba ta s tím zpěvem vždy slabší zněla, ale blíže stálestále, až zvolna vrátila se, zmlkla mé duše na dně, kde spala před tím. Pak teprv tuhý spánek bez snů mi zavřel víčka, bez barev, tupý, němý 103 jak balvan, jenž druhdy tížil Krista, než doupnáka jak péro jej odšoup’ v svaté Velkonoční jitro. 104