GOLDONI.

Jaroslav Vrchlický

GOLDONI.
I. I.
Bylo to šuškání, bylo to povzletů okolo stmělého balkonu, za jehož mřížemi ve svlačců poletu, v levkojích, ve růžíchrůží záhonzáhonu kdosi stáh’ gazovou, růžovou oponu, na které stíny dne v přeletu vždy podle přírody odvěkých zákonů frašných sta dělaly přemetů! Andílků tisíc tam bušilo v kytary, zpívalo ptáků tam, bzučelo včel; třeskly tam šampaňským kypící poháry, šustilo tisíc tam perutných střel, Amor tam nadarmo nechodil, nežli se Goldoni narodil.
90
II. II.
Celý ten století divoký karneval, společnost v pomalém rozkladu, rendez-vous v dramatech jeho si dal, zatím svět třásl se v základu. Scény své v kulisách smál se a stále smál, zdrhuje uzle lstí, náhod a úkladů, než padli harlekýn, pierrot, principál zhrouceni na jednu hromadu. Celý se život smál lehký a veselý, kordy a vějíře, lorgnony, paruky, nebesa postelí, parků vy stíny; Venuše v besídkách, Diany v koupelikoupeli, světem jak divadlem v hodinách rozluky táhl stín – kdo všim’ si? – guillotiny.
91