ARARA.

ARARA. (Slečnám Marii a Zdence Kalašovým.)
Dvě leta jemu pouze chyběla do stovky, a vždy se houpal dlouze na rohu pohovky. Nedbale hlavou hodil, sek’ zobcem sem a tam, do všeho kloval, chodil po domě, kam chtěl sám. Jen staré paní domu – byl její miláček – však více pranikomu svůj drsný dopřál skřek. Ať vítal ji, ať s bohem jí na odchodu dal, ať v hlasném křiku mnohém jí cukr z ruky bral. 81 Tu odešla ta milá, ji všady hledal zrak, neb duší domu byla, snad nejvíc truchlil pták. Víc neslít’ s bidla svého a nespal, nepil nic, a z hrdla chraplavého skřek nevydal již víc. Tak minul týden touhy, tu jednou ve půlnoc skřek drsný zazněl dlouhý, skřek nářku o pomoc. Tak dojemný a žalný se dál a dále nes’, zněl přes chodby v dvůr dálný, v sluch divoce všem kles’. Kdo vstali, ptáka zřeli, jen dvakrát tělem škub’, a druzí ráno měli již v ruce ztuhlý trup. Prý srdce puklo jemu, tak přemohl jej cit; kdo zvyk’ se smáti všemu, můž’ k smíchu mu to být! Však domácí to věří a často jejich snem 82 (dnes vycpán mezi keři pták stojí pod oknem) Skřekskřek letí tak jim známý, tak mrazný, zoufalý a letí komnatami, zní chodbou do dáli. I myslit na tu musí, již tak rád míval pták, a těžce povzdech dusí a utírají zrak. A na tu – leta nyní! – jež z Brasilie k nám jej přivezla, již stíní hrob neuzřený tam; Všakvšak za níž stesky naše přes moře v palný jih se nésti budou plaše až do dnů posledních! 83