DIALOG ZÁVĚREČNÝ.

DIALOG ZÁVĚREČNÝ.
Má dcera: Když jsi tolik, taťko milý, jiným napsal v kratochvíli, napiš něco svojí dceři, která v tebe nejvíc věří, usměj se a hni jen retem, jako slunce nad poupětem stane-li, mně bude v krátku. Pěkně prosím o pohádku! Já: Bylo tak, ba bývávalo! Dnes je toho, věř, již,již málo. Přišla jeseň, přišla zima, tu se to jen klímá, dřímá, samý sníh kdy před očima! Kdys tvá ruka lehce ťukla, kůra mého srdce pukla, to se celé otevřelo, 110 co v něm vřelo, ihned znělo, a se kolem písní chvělo. Dnes jak zaklepat máš – nevím. Ale klepej, kouzlem děvím, které v hlásku tvém se třese, i mé srdce otevře se. Má dcera: Nechci tlouci – prosím pouze. Já: Slyš, rád vyhovím tvé touze. Zavládla kdys velká Nouze, úpěl v jejím jarmu pout Paleček i Lidožrout. V posled, v nejhroznější chvíli sami dva na světě zbyli Lidožrout a Paleček, velký olbřím – malý rek! Chvíli stáli proti sobě. „Hlad mám!“ křikl obr v zlobě, „Hlad mám!“ Paleček vzdych v mdlobě. – Co„Co si počnem? – Sníst se máme? Čerta bychom z toho měli, tož si raděj pokoj dáme, jak dnes, tak pro život celý. Rci, co ze mně bys mít moh’? Já jsem bobek, ty jsi stoh! Zmizel bych tvé ve útrobě 111 snad až příliš v krátké době, prášek malý, zblo a hoch. Já však tebe? Že bych zmoh’? Nevím sám, kde bych tě chytil, nikde bych se nenasytil. Kde jen začít? – Zde či tady? Nad přebytkem mřel bych hlady, za cílem se marně řítil!“ „Skoro pravdu máš v tom, dítě, tož se oba sníme hbitě!“ obr pravil okamžitě. Má dcera: Chápu tě. Chceš pokoj mít, staří páni pohodlní, nevíš sám však, dal’s mi nit, která dole, jak se vlní, z bludiště mne vede v sled, obrací můj k slunci hled. Nemohli se snísti oba, Paleček i Lidožrout, vyčkali, až prchla zloba i ta tíha denních pout: každému být k službám jenjen, zápasiti v noc a den. Nechme toho, něco někam zmizí, vždy se roztaví. Na tvou parabolu čekám, v sled se jádro dostaví. 112 Já: Zkrátka, ať mne kdo chce viní, píseň má i já jsme líní. Má dcera: Není v sled to – dobrodiní: „Loquax senectus“ vždy byla. Já: Pravdu máš, má družko milá! Paleček i Lidožrout cítí každý tíž svých pout. Příroda jak velí tomu v lesku niv i v bouři hromů. Nedáme se... neproniknem... raděj nejistotě zvyknem, s kterou stojí, upadá u nás slunce nadvláda, kde jest slunce – dobře bývá... Má dcera: Oko mé se v tvoje dívá... Nech, já dosáhnu vše již, výsledek hned uslyšíš! Paleček a Lidožrout, zbavení pak zloby pout, 113 sotva mine nebezpečí, spíš jsou nepřátelé větší malý s velkým – malá naděj na shodu – se vyhnou raděj. Já: Nuže k ďasu, co s tím chceš? Má dcera: Něco, báseň, pravdu, lež, promluv jen. Já: Nač lidské šalby? Dítě mé, kdo poslouchal by? Ušetř kritiků mne palby, dost jsem toho lidem řek’ za svůj celý, dlouhý věk, malý za to vzal jsem vděk. Zeptej se, co z toho vědí? Něco mladí, málo šedí, celkem skoro jako nic. Nehodlám se z plných plic namahati... 114 Má dcera: Sebe víc braň se, jak chceš, málo zmůže. Kdo zvyk’ rozhazovat růže cestou svou – nemůž’ víc zpátky. Ať se nutí do pohádky, kdo rád zval se pohádkářem! Já: Své jsem řek’ a nejsem lhářem. Lidožrout a Paleček.Paleček, ferina a velký rekrek, vzájemně se pochopili, navzájem se nesnědli, oba bodří, zdraví zbyli ze sporu, jejž pozvedli. Dělejme to jako oni. Česnek páchne, růže voní. S leckým’s jsme se vyrovnali, leckomu za pravdu dali, leč co říká lidem konec? Má dcera: Velmi hladce! – Byl kdys zvonec, na ten když jsi uhodil, pohádky hned konec byl. 115 Já: Pravdu díš, má dcero drahá, dlaň již po provazu sahá. 116 OBSAH. PROLOG.
Skryté zdroje5 Z těch nejsi šťastných...7 Poslání8
PENSEROSO.
Rackům nad Vltavou13 Podzimek14 Píseň života15 Modlitba17 Rada18 Ananké19 Plutus20 Dvě sochy22 Konec dne24 Tucha25 Málo a mnoho26 Dech hrobu27 Dny – drahokamy30 Radost a bolest31 [117] Úbytek snů32 Píseň každodenní34 Ve chvíli apotheosy36 Kameje37 Píseň39
AMOROSO.
Dojem43 Jarní povzdech45 Jiná píseň46 Ritornel47 Sonet48 Sloky49 Z divanu Omarova51 Bílé ruce58 Píseň59 Do alba...60 Neznámé61 Serenada62 Modlitba dona Juana63 Píseň lítosti64 Motiv z Floriana66 Píseň67
GLOSSY A NÁPADY.
Hendecasylabi71 Útky snů73 Pod obraz pouliční tanečnice z Delhi77 Po opětném vyslechnutí „Fausta“79 Arara81 Stopy v sněhu84 Vánoční píseň ponocného85 Při zprávě o smrti Giosuè Carducciho87 Česká poesie89 Goldoni90 Z památníku92 Věčný mlatec94 Improvisace97 [118] Henryku Ibsenovi98 Antické jaro100 Nebeská hudba102
EPILOG.
Nenie105107 . . . . . . . .107109 Dialog závěrečný108110
E: jj + sf; 2004 [119]