DOJEM.

Jaroslav Vrchlický

DOJEM.
Jsou dojmy, kterých nelze zapomenout. Kdys – doma bylo to – my děti přišly jsme z procházky ve hlučném veselí, že plné schody byly nás i kuchyň. Však vlhavý že den byl podzimní, o zdraví naše matka pečlivá všem zout se kázala a převléci. Já nechtěl, ač mne ostře zábly nohy. V tom vešla služka – zřím ji po letech – již starší byla, velké postavy, tvář trochu od neštovic zjizvená, však velké měla dobré, modré oči... Bez řeči, s lehkým v tváři úsměvem ta klekla ke mně a přes všechen odpor mne zula násilím, mé bosé nohy – já cítím posud, jak se třásly zimou – v svá zabořila měkká, zralá ňadra až pod košili, teplem svého těla je zahřívajíc. – Bože, co jsem cítil, vím, že jsem ztich a že mi sladko bylo. 43 Proč dělala to? Taj; však pohled její plál blaženosti vnitřní odleskem a sladkost jeho nesu v svojí duši. Jsou dojmy, kterých nelze zapomenout! 44