VĚČNÝ MLATEC.

Jaroslav Vrchlický

VĚČNÝ MLATEC. (Jar. Kvapilovi.)
Věčný mlatec – Smrt chodí lánem světa, do své stodoly obilí vše smetá. Tam je vymlátí, nikoho se neptá, pak jde zase dál a zas jiné zdeptá. Na svém řešetě zrní prosypává, buď si Umění, buď to Láska – Sláva! Buď to hlavička kučeravá, svěží, 94 buď to týmě vin, šedina kde leží. Buď to bohatýr, patř to harlekýnu, všecky řešeto skryje ve svém klínu. Všecky prosype... Co mu Krása, Mládí? Zde dlí chvilku dnes, zítra dále pádí. Divný mlatec ten, klasy v prstech drolí, co tu blaží nás, stejně, co nás bolí. Na kostnatou dlaň zrní všecko klade, v slunci prohlíží staré jako mladé. Nešťastný ten práh, kde zavadil nohou, mlkne zdroj i pták modrou pod oblohou. Člověk zdrcený bolest v domě vítá, cítí, slzy své ani nepočítá. 95 Ku všem dojde On, i k nám nejináče, a to srdce jen pláče, pláče, pláče... 96