ÚBYTEK SNŮ.

Jaroslav Vrchlický

ÚBYTEK SNŮ. List příteli.
Ty chvěješ se, že divá obraznost i ve snách ještě bouří duši tvou? že z žití v bezdno klene tobě most, kde sporné živly tísní a se rvou? Ó budiž rád a žehnej těmto snům! Ty ještě něco chceš, máš říci světu, jeť nevypěna kniha tvojich dum, číš překypuje šumíc v tísni květů, jsi duší živ i tenkráte, kdy spíš, a jistě bohatší se probudíš. Hůř tomu jest, kdo večer oči zavře a bezduch klesne jako mrtvý troud. Co srdce věrnou vůní snů svých navře, leč jako spoutáno se nemůž’ hnout; tu spánek bezohledný, tvrdý, tupý tě přepadne jak v lese bandita, sny zardousí a tmy, jež kolem skupí, v jichž cloně smutná duše ukryta 32 víc netvoří v lenosti zmírajíc – Co bolest, radost jí, když v obou nic? To v leb ti zatkne nenasytný spár, nad hlavou tvojí hýká tepouc křídly, sen musí pouští být, když suchopár je život se sprahlými všeho zřídly. Ach, z čeho tkáti má své obrazy sen kouzelník? Vždyť v duši nic a nic, jen skutečnosti všední nárazy, jen Psyché znavená si zoufajíc, o hnáty otloukajíc křídla mdlá, víc nezatouží, více nezaplá. Tam nemohou sny řádit ani kvésti. Buď rád, že sny máš... aspoň můstek k štěstí. 33