DVĚ SOCHY.

Jaroslav Vrchlický

DVĚ SOCHY.
V starém parku francouzského střihu, trochu zanedbaném od let juž, v světle, v stínu, v ptačích křídel mihu na podstavci kamenný ční muž; jakýs athlet s nohou vykročenou, pěstí zaťatou, v boj připraven; jak se přes tvář stíny jemu ženou, kmit se v oku nedosněný sen. Proti němu asi deset kroků stojí žena – luzný, cizí čár kývá v oku, splývá z čáry boků... Od sebe tak stojí kroků pár, stále upřeně tak hledí k sobě, ale blíže k sobě nemohou, v slunce jasu jako vichrů zlobě, pod jarní jak zimní oblohou. Co zde umělec chtěl vysloviti? Sílu muže s ženy půvabem? 22 přitažlivé oba póly žití? Sílu svalů s pleti hedvábem? Vůli vzdornou, oddanou snad něhu? touhu k sobě, hořkost rozluky? zkamenělou vášeň v pekla žehu? či jho chladnosti, klid bez muky? Otázky! k nimž odpovědi není. Jedno hruď mou tísní napořád: Přes bouř času i přes víry denní chtěl bych tady jak ten athlet stát! Co víc může cítit člověk v žití? Vím, že můj by neochábnul sval, jen když cílem na Krásu vždy zříti a se celý vhroužit v Ideál! 23