DVĚ SOCHY.
V starém parku francouzského střihu,
trochu zanedbaném od let juž,
v světle, v stínu, v ptačích křídel mihu
na podstavci kamenný ční muž;
jakýs athlet s nohou vykročenou,
pěstí zaťatou, v boj připraven;
jak se přes tvář stíny jemu ženou,
kmit se v oku nedosněný sen.
Proti němu asi deset kroků
stojí žena – luzný, cizí čár
kývá v oku, splývá z čáry boků...
Od sebe tak stojí kroků pár,
stále upřeně tak hledí k sobě,
ale blíže k sobě nemohou,
v slunce jasu jako vichrů zlobě,
pod jarní jak zimní oblohou.
Co zde umělec chtěl vysloviti?
Sílu muže s ženy půvabem?
22
přitažlivé oba póly žití?
Sílu svalů s pleti hedvábem?
Vůli vzdornou, oddanou snad něhu?
touhu k sobě, hořkost rozluky?
zkamenělou vášeň v pekla žehu?
či jho chladnosti, klid bez muky?
Otázky! k nimž odpovědi není.
Jedno hruď mou tísní napořád:
Přes bouř času i přes víry denní
chtěl bych tady jak ten athlet stát!
Co víc může cítit člověk v žití?
Vím, že můj by neochábnul sval,
jen když cílem na Krásu vždy zříti
a se celý vhroužit v Ideál!
23