Když jsi tolik, taťko milý,
jiným napsal v kratochvíli,
napiš něco svojí dceři,
která v tebe nejvíc věří,
usměj se a hni jen retem,
jako slunce nad poupětem
stane-li, mně bude v krátku.
Pěkně prosím o pohádku!
Bylo tak, ba bývávalo!
Dnes je toho, věř, již málo.
Přišla jeseň, přišla zima,
tu se to jen klímá, dřímá,
samý sníh kdy před očima!
Kdys tvá ruka lehce ťukla,
kůra mého srdce pukla,
to se celé otevřelo,
co v něm vřelo, ihned znělo,
a se kolem písní chvělo.
Dnes jak zaklepat máš – nevím.
Ale klepej, kouzlem děvím,
které v hlásku tvém se třese,
i mé srdce otevře se.
Nechci tlouci – prosím pouze.
Slyš, rád vyhovím tvé touze.
Zavládla kdys velká Nouze,
úpěl v jejím jarmu pout
Paleček i Lidožrout.
V posled, v nejhroznější chvíli
sami dva na světě zbyli
Lidožrout a Paleček,
velký olbřím – malý rek!
Chvíli stáli proti sobě.
„Hlad mám!“ křikl obr v zlobě,
„Hlad mám!“ Paleček vzdych v mdlobě.
– „Co si počnem? – Sníst se máme?
Čerta bychom z toho měli,
tož si raděj pokoj dáme,
jak dnes, tak pro život celý.
Rci, co ze mně bys mít moh’?
Já jsem bobek, ty jsi stoh!
Zmizel bych tvé ve útrobě
snad až příliš v krátké době,
prášek malý, zblo a hoch.
Já však tebe? Že bych zmoh’?
Nevím sám, kde bych tě chytil,
nikde bych se nenasytil.
Kde jen začít? – Zde či tady?
Nad přebytkem mřel bych hlady,
za cílem se marně řítil!“
„Skoro pravdu máš v tom, dítě,
tož se oba sníme hbitě!“
obr pravil okamžitě.
Chápu tě. Chceš pokoj mít,
staří páni pohodlní,
nevíš sám však, dal’s mi nit,
která dole, jak se vlní,
z bludiště mne vede v sled,
obrací můj k slunci hled.
Nemohli se snísti oba,
Paleček i Lidožrout,
vyčkali, až prchla zloba
i ta tíha denních pout:
každému být k službám jen,
zápasiti v noc a den.
Nechme toho, něco někam
zmizí, vždy se roztaví.
Na tvou parabolu čekám,
v sled se jádro dostaví.
Zkrátka, ať mne kdo chce viní,
píseň má i já jsme líní.
Není v sled to – dobrodiní:
„Loquax senectus“ vždy byla.
Pravdu máš, má družko milá!
Paleček i Lidožrout
cítí každý tíž svých pout.
Příroda jak velí tomu
v lesku niv i v bouři hromů.
Nedáme se... neproniknem...
raděj nejistotě zvyknem,
s kterou stojí, upadá
u nás slunce nadvláda,
kde jest slunce – dobře bývá...
Oko mé se v tvoje dívá...
Nech, já dosáhnu vše již,
výsledek hned uslyšíš!
Paleček a Lidožrout,
zbavení pak zloby pout,
sotva mine nebezpečí,
spíš jsou nepřátelé větší
malý s velkým – malá naděj
na shodu – se vyhnou raděj.
Nuže k ďasu, co s tím chceš?
Něco, báseň, pravdu, lež,
promluv jen. Nač lidské šalby?
Dítě mé, kdo poslouchal by?
Ušetř kritiků mne palby,
dost jsem toho lidem řek’
za svůj celý, dlouhý věk,
malý za to vzal jsem vděk.
Zeptej se, co z toho vědí?
Něco mladí, málo šedí,
celkem skoro jako nic.
Nehodlám se z plných plic
namahati... Sebe víc
braň se, jak chceš, málo zmůže.
Kdo zvyk’ rozhazovat růže
cestou svou – nemůž’ víc zpátky.
Ať se nutí do pohádky,
kdo rád zval se pohádkářem!
Své jsem řek’ a nejsem lhářem.
Lidožrout a Paleček,
ferina a velký rek,
vzájemně se pochopili,
navzájem se nesnědli,
oba bodří, zdraví zbyli
ze sporu, jejž pozvedli.
Dělejme to jako oni.
Česnek páchne, růže voní.
S leckým’s jsme se vyrovnali,
leckomu za pravdu dali,
leč co říká lidem konec?
Velmi hladce! – Byl kdys zvonec,
na ten když jsi uhodil,
pohádky hned konec byl.
Pravdu díš, má dcero drahá,
dlaň již po provazu sahá.