K návštěvám v podzimu teplém, kdy podél zdi zrají
zlaté a modré hrozny a oříšky spadávají,
děti a paní přijdou, na šatech sluneční skvrny,
o městě hovoří paní a děti křepčí jak srny.
Slunný když konec září, ostrůvky prožloutlé vábí,
stará zahrada s domkem ke blahu stačila by.
Taková ovšem by musila být, jak ta, již jsme znali,
zahrada dědečkova, když byli jsme zcela malí.
Z daleka vozem i drahou nás cestou přes města divnou,
přes řeku, po pramici, silnicí pod myslivnou,
kolovrátek kde hrál a opičky tančily hnědé,
přivezla matka ukázat: tu jsou mé děti, děde.
Děd si nás vážné prohlíží, poprvé vidí nás,
pod bradou šedivé vousy, zrak přísný a jadrný hlas.
Dobře. Leč nežli se jména znáti naučí,
jako roj když mu vylítne, kol hlavy zahučí.
Jeden se ve vodě zmáchal a druhý již na půdu vlez‘,
šaty si roztrh‘ a třetího byl by pokousal pes,
holčička neví si rady, však šeptá, jak velké dámy:
něco se stalo s jejími šatičkami.
Ale návštěva vzácná, na níž se těšíme roky
v minutě sevšední, mění se v křiky a skoky.
Matka dí: stydím se. Děd však zná dětskou již lásku,
pod vous se směje, a podpichuje a škádlí svou chásku!
Veselé jsou dny v září a proto ten zvolen byl čas,
všecko že v zahradě zrá a strom že víc miluje vás.
Dosud jsme nevěděli, co zahrada má, co dát umí,
takové švestky sladké a hrušky a jablka, blumy,
některé dozrávají, až stromy se tíhou kloní,
ale již hromady ovoce v zahradním domečku voní.
Největším, nejkrásnějším nám zázrakem připadala
dlouhá zeď zahradou celou, kde spousta vína zrála.
Muškátové a modré a černé hrozny visí
podél rezavých hřebů a různé vůně své mísí.
Vždycky v září teplém se v duchu pokloním znovu,
uctívám vzpomínkou slunnou zahradu dědečkovu,
vidím zas podzim teplý, kde podél zdi dlouhé zrají
zlaté a modré hrozny a oříšky spadávají,
na dlouhou cestu vzpomenu, na ustaranou matku,
na tanec opiček pod myslivnou u kolovrátku.
Nad zářijovou travou, po níž vlny se ženou,
vzpomínám, na nás že dobré větry nezapomenou.