ARARA.
(Slečnám Marii a Zdence Kalašovým.)
Dvě leta jemu pouze
chyběla do stovky,
a vždy se houpal dlouze
na rohu pohovky.
Nedbale hlavou hodil,
sek’ zobcem sem a tam,
do všeho kloval, chodil
po domě, kam chtěl sám.
Jen staré paní domu
– byl její miláček –
však více pranikomu
svůj drsný dopřál skřek.
Ať vítal ji, ať s bohem
jí na odchodu dal,
ať v hlasném křiku mnohém
jí cukr z ruky bral.
81
Tu odešla ta milá,
ji všady hledal zrak,
neb duší domu byla,
snad nejvíc truchlil pták.
Víc neslít’ s bidla svého
a nespal, nepil nic,
a z hrdla chraplavého
skřek nevydal již víc.
Tak minul týden touhy,
tu jednou ve půlnoc
skřek drsný zazněl dlouhý,
skřek nářku o pomoc.
Tak dojemný a žalný
se dál a dále nes’,
zněl přes chodby v dvůr dálný,
v sluch divoce všem kles’.
Kdo vstali, ptáka zřeli,
jen dvakrát tělem škub’,
a druzí ráno měli
již v ruce ztuhlý trup.
Prý srdce puklo jemu,
tak přemohl jej cit;
kdo zvyk’ se smáti všemu,
můž’ k smíchu mu to být!
Však domácí to věří
a často jejich snem
82
(dnes vycpán mezi keři
pták stojí pod oknem)
Skřekskřek letí tak jim známý,
tak mrazný, zoufalý
a letí komnatami,
zní chodbou do dáli.
I myslit na tu musí,
již tak rád míval pták,
a těžce povzdech dusí
a utírají zrak.
A na tu – leta nyní! –
jež z Brasilie k nám
jej přivezla, již stíní
hrob neuzřený tam;
Všakvšak za níž stesky naše
přes moře v palný jih
se nésti budou plaše
až do dnů posledních!
83