Klid.
Nikdy nesvol, v osud tvůj aby cizí
bůh se míchal; jak bys ho neznal, dělej,
kráčej mimo potichu jako kolem
laviny spící.
Jednou v strachu, v úzkosti duše svojí
vzepneš k němu v modlitbě chvějné dlaně,
nevíš ani, pomůže, či jest hluchý –
Propad’s však jemu.
Démonicky osedlá tvou pak vůli,
v jarmo svoje zapřáhne tvoje snahy,
hodí v nitro bezmezný, dlouhý smutek
illusí marných.
Dá-li něco, otrokem jeho’s přízně,
dá-li jednou, stokráte zas to vezme,
strach jen zbude v srdci tvém, hadochvějnou
zatřese kšticí.
By tě zlákal, nevěstku pošle, Naděj,
před tvým zrakem tančící tužeb kankan,
by se vysmál, asketu Hnus ti pošle
ve kukli studu.
32
Proto nechtít ničeho, všecka moudrost!
Vyplet z duše kořínky každé touhy,
bráti klidně po dni den, bráti noci
v střídavém běhu.
Potom věru netřeba býti vděčným
za píď žití, s kondorem ji má střízlík;
jaká píď ta, jedno jest, vůči Věčnu
jepice pouhá.
Potom klidně ulehnout můžeš k spánku,
klidně stárnout, s úsměvem stejným zdravit
v lysé tvojí lebce se zhlížející
odvěké hvězdy!
33